Srovnávat původní dílo s divadelní adaptací je vždycky ošidné, i když téma se nemění. V Divadle Rokoko však stejně sugestivní inscenace jako film nevznikla. Problémem je už její vizuální podoba, ta záplava bílé, která pokrývá nepříliš šťastně členěnou scénu. Není jasné, zda má symbolizovat metaforický prostor dramatu, protože se zavěšeným lodním trupem spíše připomíná pobřeží nějaké severské země. Příběh velké lásky a sebezničující oběti se ovšem odehrává ve Skotsku.
Nešťastné je také svícení, které některé momenty zbytečně ilustruje (peklo, rudá loď). Intimní prostor Rokoka ovšem hře svědčí.
Umožňuje inscenátorům soustředit se na herce a nahradit tak filmový detail bohatěji nuancovanými postavami, které mají šanci zasáhnout diváka v přímém kontaktu. Režisér Ondřej Zajíc také na konkrétní herecké práci staví, ale právě tady se bohužel odhalují slabiny inscenace. Vůbec by nevadilo, že do centra pozornosti se dostává hlavně postava Bess, kdežto její láska a manžel Jan se ocitá trochu na vedlejší koleji. Hynek Čermák se však tentokrát s touto pozicí zbytečně smiřuje a sází jen na co nejcivilnější pojetí role. Těžko říct, jaký je vlastně na začátku jeho vztah k Bess, snad především sexuální a do jisté míry i pragmatický. Čermákův Jan začíná být zajímavý až ve chvílích po úrazu, kdy vlastní nemohoucnost koncentruje v nenávistný postoj ke světu, který mu uniká. Nezdůrazňuje tedy Janovo šílenství, ale spíše jeho sebezničující reakci, kterou přenáší i na Bess. Kontrastem k tomu je pak závěrečná scéna klidného smíření a pochopení síly Bessiny osobnosti. I přes dobře vystavěnou postavu Dodo, jíž Dana Batulková dává dostatečnou věrohodnost, aby její osobní statečné gesto nevyznělo pateticky, ostatní herci, kteří zde tvoří jakýsi pomyslný chór, působí trochu jako komparz. Stella Radky Fidlerové nemá daleko téměř ke karikatuře, Vladimír Čech svého Williama bodře odmluví, Lukáš Jurek jako doktor Richardson sem snad zabloudil z nějakého televizního seriálu. Ani David Vejražka jako Pastor nepřekročí meze pouhé deklamace.
Problém je v tom, že vyobcování z vesnické i církevní komunity je pro Bess snad ještě strašnější než sebeponížení, kterému je vystavena. Jde přece o dívku hluboce věřící, která rozmlouvá s Bohem a snad jediné její zaváhání nastane tehdy, když Boží hlas neslyší. Její přirozený cit a víra však umožní zázrak, který stvoří svým utrpením a sebeobětováním. Ortodoxní společnost se ale řídí pouze tradičními zákonitostmi, proto není schopna nic z toho přijmout. Bess je vlastně svým jednáním narušuje, a proto musí skončit v „pekle“. V Rokoku však Bess není konfrontována s ničím nebezpečným, omezujícím a ve své podstatě nelidským, ale jen s bezvýrazností a planou rétorikou. Milovat čistě a bez zábran Trumf inscenace spočívá v představitelce Bess Lucii Pernetové. Nehraje žádnou zaostalou, natož bláznivou dívku. Jen se dívá na svět očima dítěte, pro které je všechno jasné a nekomplikované. Tím pochopitelně naráží na „normálnost“ okolí, které své reakce a city skrývá. Na začátku je doslova prozářena láskou, kterou prožívá bez zábran, ale s absolutní čistotou. Jan je doslova smyslem jejího života, po jeho úrazu vyhasíná i její okouzlující úsměv a její bolest je bezmezná. S Bohem rozpráví spíše jako s blízkým člověkem, nachází v něm potvrzení odpovědí na své otázky. Nakonec se vědomě rozhodne položit tu nejvyšší oběť, právě proto, že tak moc miluje a věří.
HODNOCENÍ LN ***** Vivian Nielsenová: Prolomit vlny
Překlad: Pavel Peč Režie: Ondřej Zajíc Scéna: Adam Pitra Kostýmy: Eva Pitrová Dramaturgie: Věra Mašková Divadlo Rokoko, premiéra 7. 2.
Jan je doslova smyslem Bessina života, po jeho úrazu vyhasíná i její okouzlující úsměv a její bolest je bezmezná
