Ivana Lendla prý přestala bolet záda, a tak se vrhne na hraní tenisových exhibicí. No, tohle téma mě nijak zvlášť nepotěšilo. Čerstvý padesátník, jeden z nejlepších světových tenistů v historii, který hraje s buldočí zavilostí, a exhibice? Docela rád bych to viděl, protože exhibice by asi měla být trochu klauniáda, ale u Ivana Lendla si to nějak neumím představit. Protože on hrál vždycky strašně vážně, jako stroj.
A taky kdysi někdo z tenistů volnějšího životního režimu prohlásil, že když se Ivan objeví v baru, ostatní tenisté se schovávají, protože on si nepřišel vypít panáka, ale shání někoho na trénink. Tak uvidíme.
Co se týče klauniády, tak do toho se zvrtávají některé zápasy mých kolegů komediantů, kteří hrají tenis na život a na smrt. Musím říct, že nejvíc mě pobavil Pepa Náhlovský, který je ovšem klaun povoláním.
Špatně ale dopadl jiný klaun, a to „strýček“ Jedlička. Mladší generace už ho nezná, ale my starší si ho pamatujeme, jak kokrhal, štěkal, chrochtal a vůbec vydával prapodivné zvuky, což nemělo obdoby, a děti ho milovaly. Fascinovaně jsem na něj jako malý kluk koukal na matějské pouti, tenkrát ještě v Dejvicích u Kulaťáku, jak dělá zvuk otvírané lahve a nalévání. To jsem se naučil rychle. Vůbec je zajímavé, že člověk se voloviny dokáže naučit bleskově. No a strýček Jedlička taky celý život žertoval, objednával si v hospodě nesmyslné pokrmy nesmyslných názvů a taky hrál tenis. Jednoho krásného dne dostal infarkt, na kurtu se svíjel v bolestech a všichni kolem se smáli, až se za břicho popadali. Mysleli si, že strýček Jedlička zase žertuje. Nežertoval.
Tak ale Ivan Lendl nedopadne, nanejvýš ho zase začnou bolet záda, ale to mu nepřeju.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
