Když se blížím k romantickému stavení na samotě u lesa poblíž Kostelce nad Černými lesy, odkud menší děti nemusejí denně odcházet na osmou do školy jako z jiných rodin, vybavují se mi vzpomínky na moje školní léta. Na šikanované děti a učitelky, které si na nás vybíjely svou agresi a stres. Nebylo snad dne, kdy bych se do školy těšila. Jak bych se bývala ráda učila doma s rodiči! Tehdy ale něco takového nebylo možné. Dnes to možné je. A matka sedmi dětí Petra Sovová už ví, co to obnáší, vyzkoušet si roli učitele.
Leckdo by ji nazval supermatkou. Nejen že Petra porodila šest svých dětí doma, ale když dorostly do školního věku, většinu z nich i doma vyučovala a vyučuje. Proč? Domácí škola nám ulehčila život „O možnosti učit děti doma jsem se dozvěděla v době, kdy nejstarší syn Jonáš chodil do druhé třídy. Ta myšlenka mě nadchla,“ vypráví Petra. „Tehdy jsme se odstěhovali z Prahy na venkov, kde jsme začali stavět dům, a ukázalo se, že každodenní dojíždění se synem do školy je náročné. Zdálo se nám s manželem, že domácí škola je úžasná možnost, jak si zjednodušit život.“ Po zvážení všech pro a proti jsme se rozhodli do toho jít. Do třetí třídy už Jonáš nenastoupil, začala jsem ho učit sama.“
Namítám, že lidé se k domácímu vyučování většinou uchylují, když nejsou spokojeni se způsobem výuky ve škole. „Kdepak, u nás to tak nebylo,“ popírá Petra, ale vzápětí dodává, že dodatečně na nějaké ty chyby školního vyučování přece jen přišla: „Ve třídě jich bylo jedenáct, ale individuálního přístupu se žákům stejně nedostávalo. O přestávkách nesměly děti dělat hluk a stýkat se musely až po vyučování. Hlavně si ale ze školy přinesl teze, že holky jsou blbý a vzdělávání je otrava.“
I když se domácího vyučování Petra zpočátku obávala, protože si uvědomovala, jak velká je to zodpovědnost, brzo strach opadl a práce s dítětem ji začala opravdu bavit. Další syny Maxe, Amose a Vincka proto učila hned od první třídy. „Rozdíl byl evidentní - Maxe učení na rozdíl od Jonáše od začátku bavilo. Uměl pracovat samostatně a učil se rád,“ vybavuje si rozdíly Petra.
Kromě devítiletého Vincka, kterého Petra ještě učí doma, se všichni starší synové bez problémů zapojili do školních kolektivů, a popírají tak obavy některých odborníků, že děti mohou mít s přechodem do „normální“ školy potíže. Sedmnáctiletý Jonáš a čtrnáctiletý Maxim chodí na osmileté gymnázium, jedenáctiletý Amos na jazykovou školu. Momentálně tedy Petra doma vyučuje jen Vincenta, ale občas se k nim přidá také pětiletá Ela a dvouletý Felix.
A jak vypadá takový „vyučovací den“ se třemi dětmi, strávený mezi kuchyňskou linkou a obývákem? Především: nevypadá to tu jako ve škole. Každé dítě má sice svůj psací stůl a pracovní sešity, celkově to ale spíš působí jako prima škola v přírodě. Děti mají ten nejindividuálnější přístup, jaký si jen lze představit. Být dítkem školou povinným, tak jim upřímně závidím. Zahrada je plná dětí, zeleniny a bylinek.
Jak je možné, že se matka šesti dětí, ke kterým co nevidět přibude sedmé, stíhá plně angažovat v Hnutí za aktivní mateřství, zahradničit, a k tomu den co den učit své děti? Petra se tváří, jako by to bylo samozřejmé. „Domácí vzdělávání nabízí poměrně velkou volnost a možnost sestavit si svou školu na míru - jak dítěti, tak celé rodině. Ráno můžete déle spát a nemusíte běžet do školy už na osmou. Je to náročné, ale to je nástup dítěte do školy také,“ vypočítává výhody.
Ženu učitelku si pochvaluje i Petřin manžel Tomáš. „Když žijete na samotě, je to skvělá možnost, ale určitě ji nelze doporučit každému. Jsem rád, že se s dětmi víc vídáme, že si je před nástupem puberty užijeme, že se mohou naplno věnovat svým zálibám. Téměř všechno kolem individuálního vzdělávání má ale na starosti Petra a já bych občas s chutí poslal děti do školy, když vidím, že jí to přerůstá přes hlavu,“ směje se a dodává, že doufá, že jí to baví. „Bylo by trapné, kdyby mě to nebavilo,“ reaguje na to Petra.
„Z donucení by to dělat určitě nešlo,“ dodává. „Učení je úžasně kreativní věc. Samozřejmě, že mám své dny, kdy na děti křičím a mám toho plné zuby. Člověk na tom ale musí pracovat a dát si pozor, aby ho to nějak neubilo.“ „Líbí se mi známkování“ Rodiče jsou tedy s tím, že se jejich domov ve dne přeměnil ve školu, spokojeni. Co na to ale říkají sami „žáci“ - jejich děti?
„Vincek má stále dojem, že toho musí dělat víc než jeho bratři na gymnáziích, což samozřejmě není pravda,“ směje se Petra. „Jinak se mi ale doma líbí. Nejvíc asi to, že nemusím vstávat,“ uklidňuje maminku Vincent. Jiný názor má jeho bratr, jedenáctiletý Amos. „Já osobně jsem teď spokojenější ve škole. Mám tam své kamarády a spolužáky, a hlavně nejsem tak často doma. Líbí se mi i známkování, které jsem do té doby neznal. Protože mám dobré známky, tak mě to těší. Taky si myslím, že na mě byla máma přísnější, než jsou učitelé na žáky. Třeba mi dala příklady nebo něco napsat, a pokud jsem to ráno neudělal, musel jsem nad tím ležet celý den. Ve škole přitom bývám maximálně do tří. A hlavně, když jsem byl pořád doma, neměl jsem kam utéct. Když mě teď někdo doma naštve, tak zkrátka jdu do školy. To, že jsem ráno nemusel vstávat, se mi taky líbilo, jinak jsem ale raději ve škole,“ svěřuje se Amos.
A jak na domácí školu vzpomíná čtrnáctiletý Max? „Já už jsem ve škole dlouho, na domácí vzdělávání si moc nepamatuju. Ve škole oceňuju, že mám spoustu kamarádů. Jinak to ale doma bylo fajn. Máma je dobrá učitelka. Dnes oceňuju, že se mi tak věnovala a stále věnuje.“
Psychologové domácí vzdělávání většinou podporují. „Když uvažujeme o nevýhodách a přednostech domácího a institucionálního vyučování, neměli bychom vidět všechna úskalí jen na straně domácího vzdělávání. Vždyť i pobyt ve škole představuje pro dítě značná rizika - může se zde setkat se šikanou, drogami, vyučování ve velké skupině probíhá pro většinu dětí neefektivně, protože škola jen obtížně přihlédne k jedinečnosti každého žáka,“ myslí si dětský psycholog Václav Mertin, který působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Pokračování na straně II
Když je domov zároveň škola
Dokončení ze strany I
„Obecně mohu říci, že tato forma vzdělávání může víc prospět než uškodit. Řekl bych dokonce, že nejsou nevhodné děti pro domácí vzdělávání, spíš jsou děti nevhodné pro hromadné vzdělávání ve škole,“ dodává psycholog. Jisté riziko vidí jen v tom, že k domácímu vyučování se mohou uchýlit i rodiče, kteří mají tendenci dítě izolovat od běžné dětské populace - například příslušníci sekt.
Učit své děti doma je velká zodpovědnost. Může být vůbec rodič coby pedagogický laik dobrým učitelem? „Může,“ ubezpečuje mě Václav Mertin. „To není devalvace učitelského povolání, protože učitel musí každého prvního září začít učit pětadvacet do té doby neznámých a rozmanitých dětí, které dostane do třídy. Rodič oproti němu své dítě zná před vstupem do 1. třídy už šest let a učí jen jedno nebo dvě děti.“ Je také pravda, že učivo v prvních ročnících základní školy není nic, co by mělo současnému průměrně vzdělanému a nadprůměrně se zajímajícímu rodiči působit sebemenší problém...
Škola hrou „Záleží na tom, ve kterém ročníku dítě je. Kdybych teď začala učit pětiletou Elu, tak s ní nedělám vůbec nic. V tomhle věku stačí dobře stimulující prostředí, stůl, pastelky, knížky, barvy, papíry a dítě si pracuje samo,“ popisuje Petra svou vyučovací metodu a dodává: „Není nutné hned začít s tvrdou prací. Někteří matematicky založení rodiče děti vůbec neučí matematiku, jen je sledují a třeba jim jen odpovídají na otázky. Ela se tímto způsobem naučila číst a psát.“
Na tomto principu stojí také systém Montessori, který se uplatňuje i v některých školách a školkách. Vychází ze skutečnosti, že k tomu, aby se dítě naučilo základ předmětu, potřebuje jen podnětné prostředí a vhodné pomůcky. Každá rodina má ale jiný přístup. Některá si domů přinese školu i se zvoněním, jiná opouští všechny učebnice a čerpá z jiných zdrojů.
„Pro vyšší ročníky jsem vyráběla takzvaný všesešit -pracovní sešit, který pokrýval většinu předmětů. Pokaždé tam dítě našlo cvičení pro matematiku, český jazyk, k tomu třeba nějakou přírodovědnou otázku. Něco muselo psát, něco nakreslit či narýsovat,“ vypráví Petra, která zavrhla i klasický rozvrh hodin. „Někdy se celý den věnujeme češtině, druhý den zas probíráme matematiku. Jindy narazíme na téma, kterému se věnujeme celý týden. Musíme se sice držet vzdělávacího programu pro daný ročník, postupovat ale lze svobodně. Pokud se kupříkladu dítě v jarním období začne zajímat o život včel, můžeme se třeba celý týden věnovat jen tomuto tématu - hledat v encyklopediích, pozorovat přírodu, kreslit.“
A jestli dětem nechybí kolektiv? „Na to se mě ptá téměř každý. My jsme s tím problém neměli. Součástí domácí školy jsou setkání s dalšími rodinami, které vzdělávají potomky doma, takže izolace nehrozí. Jezdí spolu do Prahy, kde navštěvují galerie, chodí na kroužky, kurzy, do skauta. A přátele lze najít také v okolí mezi školními dětmi,“ uzavírá Petra.
***
„Když mě někdo doma naštve, tak jdu do školy. Líbilo se mi, že jsem v domácí škole ráno nemusel vstávat, jinak jsem ale raději ve škole.“
Amos, 11 let
Petra Sovová je spoluzakladatelkou Hnutí za Aktivní Mateřství a členkou občanských sdružení Pražské matky, Asociace pro domácí vzdělávání a Agentury Gaia, organizuje a vede pravidelné videoprojekce a diskuse o přirozeném porodu a aktivní roli rodičů při něm.
