Litevský režisér Gintaras Varnas svár dobra a zla lokalizoval o instanci níže, než zamýšlel Goethe a o to více zbožný Gounod. O Faustovu duši vede sázku ďábel přímo s Bohem - ve Varnasově inscenaci spolu soupeří „jen“ dobro a zlo, přítomné v každém z nás. Dvojice Fausta tenoristy Ľudovíta Ludhy a jeho alter ega Mefistofela basisty Jozefa Benciho takový výklad propracovali pěvecky i herecky do přesných a psychologicky podložených studií soupeřících motivů lásky, svědomí i pudů.
Takto zcivilněné, sekularizované pojetí Fausta však nutně vedlo k pojetí Mefistofela jako temnější části vlastního já - s nímž se sice může přetahovat o nadvládu, ale čím více se blíží finální rozuzlení, začíná být takto zjednodušený Mefistofeles na obtíž. Závěrečný andělský sbor mávající dlouhými rukávy bělostných svěracích kazajek je pak na hony vzdálen Goethovu i Gounodovu rozhřešení. Ďábel nehraje tuto partii s Faustem, ale s Bohem - kdy v banku jsou Faustova a Markétčina duše.
Té Markétčině dala podobu sopranistka Eva Hornyáková, která o svých kvalitách Prahu přesvědčila již při recitálu s mexickým tenoristou Davidem Lomelim. Její Markétka s technicky zvládnutými koloraturami i dramatickým výrazem gradovala od bohatstvím pokoušené důvěřivé dívky přes expresivní scénu úpěnlivého volání ženy sevřené na mříži prošpikované kopími až po strhující finále, v němž dala publiku pocítit, že je to hlavně ona, kdo hraje o spásu duše.
Skvělý hudební zážitek Výběr bitev, do nichž vojáci odcházejí a z nichž se navracejí, se ukotvením do druhé světové války výrazně zredukoval - Varnas se tím připravil právě o „nadčasovost příběhu“. Namísto Valpuržiny noci se konalo natřásání zakrslých loutek, proporcemi odpovídajících umrlčím batolatům a estetikou se vymykajících jinak sjednocenému výtvarnému pojetí scény i kostýmů.
Jakkoliv Varnasova inscenace tu Bednárikovu nepřekonala, celkové vyznění nového nastudování je dáno především vynikajícím hudebním nastudováním mladého šéfdirigenta opery SND Rastislava Štúra a výkony všech (přes drobné chyby v orchestru) učinily z úterního večera hudební zážitek.
Celkově vyrovnané obsazení doplnili barytonista Pavol Remenár jako Valentin a do týmu přesně zapadala i Monika Fabianová jako Siebel. Že „není malých rolí“ suverénně předvedla v roli Markétčiny mazané sousedky Marty Jitka SaparaFischerová. Velkou pochvalu zaslouží i sbor.
Hostování slovenského Národního divadla v Praze opět potvrdilo, že je škoda tuto milou návštěvu vynechat, jak tentokrát učinila řada Pražanů. Pokud v hledání soudobého inscenačního výrazu tápou první obě scény srovnatelně, pak z hlediska přílivu mladých sólistů a propracovanosti hudebního nastudování se Bratislava předvedla ve špičkové kondici.
Charles Gounod: Faust a Markétka
Hudební nastudování: Rastislav Štúr Režie: Gintaras Varnas Scéna: Jurate Paulekaite Kostýmy: Juozas Statkevičius Choreografie: Elita Bukovska Slovenské národní divadlo, hostování v historické budově Národního divadla v Praze 13. dubna 2010.
