K čemu jsou dobrá jubilejní vystoupení? Abychom připomněli, že když nám bylo dvacet, třicet, čtyřicet..., dělali jsme cosi, co mělo smysl. Abychom ukázali, že to, co vrstevníkům oživovalo šeď totalitního života, může rezonovat i dnes. Abychom přesvědčili ty, kteří si nemohou nebo nechtějí pamatovat, že ne všechno umění a ne všechna kultura v té opovrhované české minulosti stálo jen na polopravdách a při zemi.
Přibývá tvůrců, autorů, interpretů, jimž už není ani padesát, a pokud ještě nevystupují, mají alespoň bohatý archiv, v němž stačí zalistovat. A jednou za pět deset let si to všechno ještě přivolat. Třeba minulý týden v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Přišli ti, kteří měli před čtyřiceti lety a později co do činění s vokálním souborem, jenž neměl desítky let moc konkurentů a který nemá ani dnes mnoho následovníků. Přitom nabízel bohatou, složitou i jednoduchou muziku, repertoár, který čerpal z hlubokých zdrojů. Texty, které se dnes mohou možná zdát hloubavé až moc, byly v dobách temných ostrůvkem hledání pravdy. Projev zdravě razantní a přitom vrcholně kultivovaný. Muzikanty, o nichž se později vyprávěly legendy. Zkrátka C&K VOCAL. Na profesionální dráhu vstoupil přesně před čtyřiceti lety, poznamenal kulturnější část populace, zanechal stopu v původní dramatické tvorbě a využil invence všech zúčastněných k neopakovatelným produkcím. A také natočil skvělé desky.
Když se „staří mazáci“ Ladislav Kantor, Jiří Cerha, Luboš Pospíšil, Ivana Štréblová, Jiří Šlupka Svěrák, Vladimír Merta, Helena Arnetová nebo Lubor Šonka a další kamarádi muzikanti svolávali, nečekali jistě, že jim to po všech těch letech, co spolu už nehráli, bude šlapat jako kdysi. Nečekali to nepochybně ani diváci a posluchači, kteří věrně k Cimrmanům za Vocalem přišli. Muzikanti jim hráli a zpívali, jak slíbili, až do ochraptění. Uvedli svoje písně (Cerhy, Kantora, Svěráka...), písně spřízněných duší (Mišíka, Petřiny, Skoumala, Kubíka...), zazněla slova klasiků (od Tristana Tzary přes Franze Werfela, Jacquese Préverta až k Shakespearovi), ke slovu přišli i tuzemští básníci (Ludvík Kundera, Josef Kainar...) - je to málo na jedny kulatiny? Není. A i kdyby ladili ještě míň, není špatné patřit ke konzumentům téhle party. Ať tehdy, v jejím plném lesku, nebo dnes, kdy je nač vzpomínat.
O autorovi| MARTA ŠVAGROVÁ, redaktorka LN
