Literární historik Václav Černý o necelém půlroce druhé republiky napsal, že to byla „chvíle v našem životě nejneuvěřitelnější, fantastickému snu podobná: jako bychom žili na Měsíci, jako bychom měli každou chvíli procitnout anebo sletět do prázdna! Plavba vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěných bez cíle na širé moře.“
Druhá československá republika byla nejkratším politickým režimem, v němž žili Češi moderní doby. Trvala všehovšudy 167 dní a 15. března 1939 byla ukončena německou okupací. V mnoha ohledech však šlo o klíčový půlrok v dějinách českého národa.
Spodní proudy Při zpětném pohledu na plynutí dějin máme pod vlivem školního dějepisu tendence uvažovat o uzavřených časových údobích, ostře oddělených „historickými mezníky“. Dvacátého osmého října 1918 vzniká Československá republika, jejíž obraz jako by neměl nic společného s předchozím Rakousko-Uherskem. Podobně vnímáme třeba 25. únor 1948. Před ním demokracie, od něj komunistická totalita. Černé se proměňuje v bílé a naopak. Ve skutečnosti jsou ale dějiny tokem událostí, a i násilné přeryvy času - převraty, okupace či revoluce - se týkají jen svrchních proudů; bez ohledu na změny garnitur, režimů či území spodní proudy tečou dál.
Druhá československá republika není historiky příliš vyhledávána a v učebnicích je odbývána a redukována na pár základních informací: přijetí mnichovského diktátu, zvolení Emila Háchy prezidentem, rostoucí slovenský separatismus, redukce liberální demokracie. Je-li ovšem historie skutečně „učitelkou života“, měla by být druhá republika do nejmenších detailů zkoumána. Těch pět a půl měsíce je totiž odpovědí na otázku, co se stane, pokud národ postihne katastrofa překračující i nejčernější očekávání většiny populace.
Mnichov představoval nejen krach zahraniční politiky Edvarda Beneše, ale zpochybnil samu existenci československého státu. Na konci října 1938 Ferdinand Peroutka v Přítomnosti psal: „Dvacetiletá tradice naší vnitřní i vnější politiky se rozložila před našima očima; většina politických vůdců byla naházena chvatně do skladiště a dveře se za nimi zavíraly, i když přiskříply ruku nebo nohu; schopnosti důvěry jednoho k druhému byly oslabeny; poněvadž tak mnohé se sesulo, bylo jasno, že se začne budovat znovu. Jak?“
V dobové atmosféře byla Peroutkova slova výjimečně racionální. Obecně převládalo nad hledáním východisek hledání viníků. A jelikož o hlavním viníku - nacistické diktatuře - se mluvit veřejně nesmělo, svalovala se vina na Beneše, Masaryka, Čapka, zednáře, Židy... Ztratí-li vedoucí elity důvěru, do popředí se začne rvát lůza. Vláda nešťastníků Politici, kteří se dostali po Mnichovu do nejvyšších pater moci, byli nepochybně slušní a charakterní lidé: prezident Hácha, premiér Beran, vůdce loajální opozice Hampl. Jak píše již citovaný Václav Černý: „Byla to vláda nešťastníků, vláda pohromy a hanby, ale nikoliv zaprodanců.“ Co ovšem dělat v zoufalé situaci státu, který není schopen bránit svou suverenitu, hospodářsky kolabuje a musí se postarat o dvě stě tisíc uprchlíků z odstoupených území?
Politická elita zbytkového ČeskoSlovenska se domnívala, že bude možné najít nějaký modus vivendi s nacistickým Německem a že stát přežije. Řešení enormních problémů bylo příliš často nalézáno v autoritářství: parlament se stal stafáží, stranický systém měl být „zjednodušen“ do dvou partají, heslem dne se stalo sjednocení národa, hospodářský život začal být „řízen“, osoby „práce se štítící“ měly být umístěny do kárných pracovních táborů, je utužena cenzura. Na druhou stranu však vláda nechává své politické oponenty odejít do zahraničí, zákaz komunistické strany má téměř selankovitý průběh, antisemitská opatření jsou vyvažována umožněním vystěhování velkého množství Židů.
Tu nejpravděpodobnější variantu dalšího vývoje - okupaci zbytku státu - si vláda nepřipouští. Pro budoucí odboj je uděláno velmi málo, stejně jako pro znehodnocení kořisti, která na okupanta v zemi čeká.
V druhé republice mají počátky mnohé fenomény, které si spojujeme spíše s pozdějšími obdobími a z nichž některé nás ovlivňují dodnes. Definitivně skončilo soužití Čechů s Němci: poválečný odsun byl již jen stvrzením tohoto stavu. Druhá republika také začala politické a hospodářské změny, v nichž s jinou rétorikou pokračovaly i poválečné vlády. Nechuť k Západu, který přece zradil, a podpora politického extremismu, to jsou další dva důležité odkazy druhé republiky, které ovlivnily další dějiny Česka.
„Život na Měsíci“ skončil před sedmdesáti lety okupací nacistickým Německem. Pro mnohé Čechy bylo zřízení Protektorátu Čechy a Morava nepochybně vysvobozením z nutnosti budovat vlastní stát na pochybných základech.
***
Druhá republika 1938/1939 v datech
30. září - Vláda přijímá mnichovský diktát velmocí.
5. říjen - Edvard Beneš odstupuje z úřadu prezidenta. 10. listopad - Národní shromáždění schvaluje změnu silničního provozu na pravostranný. Uskuteční se až po německé okupaci, což vyvolává dojem, že ji iniciovali nacisté.
11. listopad - Stát omezuje levicovou i pravicovou avantgardu - zakazuje veřejné promítání filmů Bílá nemoc, Baltičtí námořníci, Golem, Svět, kde se žebrá a dalších, zastavuje činnost fašistické organizace Vlajka.
30. listopad -Československým prezidentem zvolen Emil Hácha.
15. prosinec - Parlament přijímá zmocňovací zákon, který dovoluje kabinetu vládnout pomocí dekretů a měnit ústavu.
13. leden - V českých zemích jsou rozpuštěna zemská zastupitelstva.
14. březen - Slovenský sněm v Bratislavě vyhlašuje samostatný slovenský stát.
15. březen - Německo okupuje zbytek Československa.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor LN
