Po delší době jsem se v Bruselu viděla se svým slovenským známým. Protože jsme měli oba hlad, v prvním lokále jsme si objednali. Číšník se tvářil nerudně, do vypnutí hořáků v kuchyni zbývalo dvacet minut. Dvě omelety si ale ještě napsal.
Když odnesl prázdné talíře, rozehrál okolo našeho stolu etudu s koštětem, která měla jediný cíl. Zaplatili jsme, otravovalo to.
Ve chvíli, kdy jsme vstávali, si číšník shrnul do dlaně spropitné. A tehdy to přišlo. „Táhněte zpátky do Polska!“ zařval vztekle, evidentně nespokojený s odměnou, a prudce se rozmáchl. Na naše hlavy začaly pršet mince.
Šlo o extrémní zážitek. Přes výše popsané totiž platí, že Belgie je vůči cizincům velmi vlídná adoptivní matka. Nejistá národní identita Belgičanů způsobuje, že se tu Vlám může cítit stejně jako Ital nebo Brit. Belgičanům je šumafuk, odkud pocházíte. Nepotrpí si na to, abyste znali a dodržovali jejich obyčeje a zvyky. Berou vás, jací jste, a dál to moc nezkoumají.
Příchod lidí z východního bloku nicméně zdejší klidné vody lehce rozčeřil. Do belgických měst se totiž s rozšířením Unie o postkomunistické země začali stěhovat lidé, jež usedlíci do té doby nepotkávali. Informace o prostoru za někdejší železnou oponou vycházely a stále do značné míry vycházejí hlavně z krátkých televizních zpráv, protože Belgičané na východ moc nejezdí – s výjimkou Prahy či Budapešti. I proto se může stát, že na centrálním policejním dispečinku v Bruselu dostanete v roce 2009 otázku: „Československo už je součástí Evropského společenství?“ Manko ve faktografických znalostech nevadí; ostatně, kolika našincům naskočí byť jediný údaj z nedávné historie Belgie? Vadí jiná věc: Belgičanům chybí zkušenost s přirozeným stýkáním a potýkáním se s Čechy, Poláky, Rumuny a dalšími „novými Evropany“, jak se jim (nám) tu hromadně říká. Neznají naše zvyky, naše sociální konvence, naše jazyky; nevědí, jak vypadáme. Nedostali čas si na nás zvyknout. A my teď u nich bydlíme.
Z pohledu Středoevropana kvůli tomu dochází k bizarním situacím. Uprostřed náměstí v Bruselu se třeba rozloží početná černošská rodina a ženy, notně obtěžkané taškami a dětmi, začnou jedna přes druhou divoce gestikulovat, třetí hystericky vzlyká, až máte pocit, že byste se měli zajímat. Nebo jde ulicí hlouček arabských kluků, nahlas rapují, občas kopnou do popelnice, ohnou zrcátka u zaparkovaných aut a pak jeden z nich začne ostatním předvádět, jakou fistulí dokáže ječet.
Našinec v hloučku lidí z různých částí Evropy se otočí a pravděpodobně CIZINCI (SE) ZLOBÍ. Polský dělník z gdaňských doků protestuje v Bruselu proti snížení dotací pro „svůj“ přístav. Vpravo: Žadatelé o azyl dávají před bruselským úřadem najevo svůj názor na imigrační politiku.
Foto Reuters
znejistí. Belgičan ne. Ten se sotva hne. A když, tak s pohledem: „Aha, jasně…“
Černošskou i arabskou menšinu už vzala Belgie dávno za své.
Početné komunity Afričanů, zejména Konžanů, se v zemi začaly usazovat už v prvních letech 20. století, protože tehdy bylo Kongo soukromým majetkem belgického krále Leopolda. Další vlna přišla v 60. letech, kdy Kongo získalo nezávislost na Belgii. Podobně muslimové: Proudí do království už od dob poválečných, kdy tehdejší vlády zvaly Turky, Maročany a další na práci do belgických dolů. Mnozí tu zůstali, postupně se rozrostli... a dnes má Belgie jedno z nejvyšších zastoupení muslimů v přepočtu na obyvatele v EU – podle průzkumů je tu ostatně čtvrté nejčastější jméno pro chlapce Mohammed.
Soužití s bílou většinou není bezproblémové, ale padesát let každodenního kontaktu udělalo své. Lidskoprávní diskurz bojující proti předsudkům a kolektivní vině tvoří pevnou součást veřejné debaty, jsou tu nejrůznější neziskovky a občanské spolky, jež hájí zájmy menšin a – což je vůbec nejdůležitější – zakořenily tu veskrze „lidské“ věci. Zdejší Afričané třeba volí populární Miss Kongo Belgie, každoročně se konají festivaly etnické hudby, jsou tu kavárny, kam chodí mladí Arabové předvádět své schopnosti ve zpěvu tradičních orientálních písní, a podobně.
V případě nových Evropanů nic takového neexistuje. Na Poláky, Čechy nebo Rumuny takový příběh „zezdola“ teprve čeká.
Takže zatím si můžete být téměř jisti, že když ve čtvrti v Bruselu, kam se nastěhovalo hodně Poláků (žijí jich tu desítky tisíc), zastaví večer dodávka s polskou espézetkou a kolem ní se sejde pět chlapíků, aby tu, v teplácích a bačkorách, postávali s plechovkou piva nebo flaškou vodky a i několik hodin klábosili, druhý den ráno to bude hlavní téma v místním pekařství. „A u vás se pije takhle na ulici?“ ptá se pak udiveně prodavačka, když v obraně souputníků z Východu odkryjete svou identitu. A i když řeknete, že se Poláci i Češi scházejí po barech a hospodách úplně stejně jako Belgičané a běžně nepostávají venku, z tváře pekařky můžete vyčíst, že se jí do mysli právě teď zapisuje zkratka „Poláci a jim podobní pijí na chodníku“.
Protože pro řadu Belgičanů jde stále o první sousedský kontakt s novými Evropany, připisují podobným výjevům větší význam, než by si zasloužily, a také je zevšeobecňují. A protože v případě Východoevropanůbělochů odpadá vyškolená opatrnost – či politická korektnost, chcete-li – místy začínáme sloužit jako hromosvod, ventil strachů, vzteku, předsudků.
Nedávno například začali okolo zdejších nádraží a obchoďáků bivakovat první bezdomovci zVýchodu. Hlavně Poláci, protože těch je v zemi nejvíc, pak Rumuni a Ukrajinci. Téma se dostalo do místních novin. „Bezdomovci z Polska na Severním nádraží“ hlásal zpravodaj obce Brusel-Centrum. Už to vypovídalo o udivení Belgičanů, byť by šlo setřást argumentem, že když jsou zdejší bezdomovci Belgičané, Kamerunci a Maročané, mohou jimi být i Poláci.
Zajímavé pak bylo sledovat nastalou debatu. Názory, hlavně v novinových diskusích, se daly rozdělit na dvě skupiny: první se pozastavovala nad tím, jak to, že Poláci, ti pracanti, kteří tu všem opravují domy, a my jim tedy platíme, jdou cestou žebroty na ulici. Druhá část se ptala, k čemu jsou vlastně Belgii otevřené hranice s Východem, když to znamená import problémů, které země už tak zná – výtržnictví, opilství, krádeže… Hrstka bezdomovců tedy posloužila ke zpochybnění přítomnosti celé polské komunity v Belgii.
Bílá menšina v bílé většině
Jiný příklad: Před čtyřmi lety ubodal za bílého dne v centru Bruselu mladý Polák belgického vrstevníka. Chtěl mu vzít jeho mp3 přehrávač, sedmnáctiletý Joe se ale bránil… Případ Belgií otřásl. A vrhl stín na celou skupinu. Nejen polskou, ale obecně východoevropskou. Když jste tehdy mluvili s Belgičany a řekli, že pocházíte z Česka, téma hovoru se dříve či později stočilo k Joeově vraždě. Ve tvářích mnoha místních se v té chvíli zračila otázka, KDO vlastně jsme. Přišli jsme sem, abychom získali dobře placená místa v evropských institucích? Pomohli si z chudoby tam u nás opravováním zdejších fasád? Nebo zabíjeli kvůli přehrávači?
Rozčarování a dezorientace z nových Evropanů byly veliké. Belgičané najednou nebyli s to si říct, že šlo sice o hrůzný, ale také ojedinělý akt vyšinutého jedince, jací se vyskytují ve všech vrstvách národa či etnika, aniž by to vypovídalo o celé komunitě. „Mám strach, co teď s námi bude. Abychom třeba nepřišli o práci,“ byla reakce mnohých Poláků, ale i řady jiných Východoevropanů v týdnech po Joeově smrti. S podobným strachem se mi svěřila rumunská au-pair mojí sousedky, když v Itálii jeden Rumun znásilnil a usmrtil italskou ženu. „Prosím tě, pro lidi na Západě jsme všichni stejná pakáž. Neznají nás,“ říkala mi.
Být nyní jedním z nových Evropanů v Belgii s sebou proto nese ojedinělou zkušenost: na vlastní kůži a bez výčitek poznat, jak se tu asi museli cítit první muslimové či černoši. Člověk pochopí, jaké to je, být označen za „toho druhého“. Za zástupce neznámé skupiny. Menšiny. V tomto případě navíc bílé menšiny v bílé většině.
Ve chvíli, kdy jsme vstávali, si číšník shrnul do dlaně spropitné. A tehdy to přišlo. „Táhněte zpátky do Polska!“ zařval vztekle, evidentně nespokojený s odměnou, a prudce se rozmáchl. Kateřina Šafaříková
