Dnes o rozumných lidech, kteří respektují jazyková pravidla Když někdy v polovině 17. století z rodné Florencie přijel do Paříže ctižádostivý mladík Giovanni Battista Lulli, přeložil si jméno do francouzštiny. Jean-Baptiste Lully se pak stal jednou z největších postav francouzské barokní hudby. Maďarský režisér Mihály Kertész dal v Americe svému jménu anglickou podobu a pod slavným filmem Casablanca je podepsaný jako Michael Curtiz. A rodilý Polák jménem Józef Teodor Konrad Korzeniowski vstoupil do dějin anglické i světové literatury jako Joseph Conrad.
Tito rozumní lidé chápali, že chce-li člověk ve své nové vlasti být součástí společnosti a prosadit se, musí mít jméno, se kterým tamější jazyk bude bez potíží schopen zacházet. V Česku jsme v posledních letech svědky absurdního jevu kráčejícího opačným směrem.
Nejen cizinky, jež do této země přišly a chtějí v ní žít (a měly by mít porozumění pro zvláštnosti jejího jazyka), ale i Češky trvají na podobě příjmení, jež je pro češtinu nepřirozená a matoucí. Čeština totiž u ženských příjmení nepoužívá tvary končící na -ová z plezíru ani proto, že by chtěla někoho „diskriminovat“, nýbrž proto, že je potřebuje skloňovat. Ono -ová není žádná známka podřadnosti žen vůči mužům, nýbrž docela obyčejná pádová koncovka.
Naše mateřština není žádná mačistka (koneckonců sama pro sebe si vybrala ženský rod) a netlačí na pilu tam, kde to není nutné: moje jmenovkyně se nejmenují Novotnová, ale Novotná, u příjmení typu Vítů, Janů či Petrů je mužská a ženská podoba stejná.
I u cizích jmen je dobré postupovat s citem a nepočešťovat všude a za každou cenu, pokud to není na překážku srozumitelnosti. Třeba u slovanských příjmení jako Ivanova nebo Pavlova se možnost skloňování nabízí sama od sebe, ani u příjmení končících na samohlásku (jako italské Frittoli) není koncovka -ová nutná. Zato když si člověk přečte, že ve čtvrtfinále Herrmann porazila Neumann, moudrý z toho nebude.
Jeden by čekal, že češtinu budou chválit za to, jak je ohleduplná a tolerantní a ženám pro příjmení našla osobitý tvar. Být rabiátská česká feministka, dělalo by mi větší starost to, proč mé americké sestry ve zbrani (u nichž by se prapůvod celého tohoto nečeského nesmyslu dal hledat nejspíše) doma pokorně sklánějí hlavy před obludným mužským sex-šovinismem a snášejí příjmení jako Nielsen či Johnson. Vždyť toto -sen či -son znamená syn, a proč se žena má jmenovat „...syn“? Češtinu bych nechala na pokoji a radši bych popichovala je, aby si to nedaly líbit a podle vzoru koncovky islandských ženských příjmení -dóttir (dcera) po úřadech žádaly přejmenování na Nielsdaughter a Johnsdaughter.
Náš jazyk není jediný, který si cizí jména upravuje: dánská spisovatelka Karen Blixen se česky (přirozeně) jmenuje Karen Blixenová, lotyšsky to je Karena Bliksena. Avšak lotyštinu, pokud vím, nikdo kvůli tomu neotravuje.
Češtině jde tento „boj za rovnoprávnost“ proti srsti a příčí se vrozenému jazykovému citu jejích uživatelů. Pro ilustraci si představme „emancipovanou“ českou ženu honosící se příjmením Bauer a muže, který s ní má pracovní schůzku. Co řekne sekretářce na odchodu? Má tři možnosti: že má jednání 1) s Bauer; 2) s Bauerem; 3) s Bauerovou. Proti všem genderistkám světa vsadím boty na to, že s Bauerovou. A jsem si jist, že já bos domů nepůjdu.
Karen Blixen se česky jmenuje Blixenová. Lotyšsky Karena Bliksena. Avšak lotyštinu, pokud vím, nikdo kvůli tomu neotravuje.
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
