Lukáši Pollertovi je čtyřicet. Je to fofr, jak rychle uběhlo těch osmnáct let od jeho zlaté olympijské medaile. Tedy alespoň pro mě. Někomu se to možná hrozně táhlo, mně ne. Zřetelně si pamatuju, jak jen tak, jakoby mimochodem, píchal pádlem do vody a loď si plula, jak on přesně chtěl. Zaujaly mě tenkrát jeho dlouhé paže. Tedy mně se alespoň zdály dlouhé, speciálně předloktí. Později jsem to ventiloval v televizním pořadu Noc s Andělem, kde jsem rozebíral výhodu dlouhých pák při záběrech a zmínil jsem právě dlouhá předloktí. Herečka Jana Paulová potom někde vykládala, jak prý jsem tvrdil, že Lukáš má jednu ruku delší. Je to jako hra na tichou poštu, že?
Mimochodem, Jana se tenkrát právě vrátila z nějaké meditační cesty po Himálaji, či kde ji čerti nosili, a byla plna všeobjímajícího velehorského všeholidství. Na otázku moderátora, co by si v životě přála, s nadšením odpověděla: Aby se všichni lidi měli rádi. No to pro mě, starého cynika, bylo něco. Podíval jsem se na ni a ledovým hlasem jsem pravil: To jako znamená, že mám mít rád například Grebeníčka? Myslím, že v tu chvíli její velehorská všelidskost dostala trochu trhlinu, a vrátila se do normálu. Vůbec otázky typu, co chcete světu sdělit či co byste chtěl lidem vzkázat, mě uvádějí v úžas. Nejlepší odpověď na tento idiotský dotaz měl Mick Jagger z Rolling Stones: Když chci někomu něco vzkázat, tak s tím jdu na poštu. John Lennon zase tímto způsobem sarkasticky sdělil mladým lidem: Nemějte uhry. S těmi už Lukáš Pollert jistý čas potíže nemá, takže mu jenom skromně přeju všechno nejlepší k jeho čtyřicátinám.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
