* Jste producent, skladatel hudby k filmům i reklamám, kapelník Ecstasy. Čím z toho všeho se cítíte být nejvíc?
- Doma jsem v EoST. I když jsme paradoxně neudělali desku tři roky, protože nejdřív rodila Kateřina Winterová a za půl roku se narodil můj syn a já s ním chtěl být doma. Pomalu začínáme skládat nové věci a v létě bychom chtěli hrát festivaly. Kdybych měl do nějakého dotazníku stručně napsat, co jsem, napsal bych skladatel. Ostatní věci kromě EoST mě ale taky baví. Beru to tak, že když máme s EoST pauzu, dělám hudbu i pro jiné projekty.
* Co vás živí?
- Hudba. Ale logicky nejvíc buď filmová hudba, znělky pro TV, nebo reklamní zakázky.
* Jak se podepisuje na reklamních zakázkách ekonomická krize?
- Více se přebírají spoty ze zahraničí. Všichni jsou opatrnější nebo s vámi smlouvají cenu. Ale řekl bych, že už se to zase zvedá. Lidi už si osahali, jak krize vypadá, jak to funguje. A do čeho má smysl investovat a kde je lepší ušetřit.
* Pouštíte svému ročnímu synovi Hugovi hudbu?
- Samozřejmě. Nejoblíbenější má Charlie Straight a Lily Allen. A taky má rád Ovčáky čtveráky, ty hrajeme na klávesách a on se směje jako blázen.
* Dá se u tak malého dítěte poznat, jestli má hudební sluch?
- Možná by to někdo poznal, ale já ne, je mu teprve jeden rok. Často si ťuká přesně do rytmu písně, ale možná je to náhoda. Nebylo by to špatný, ale chci, aby si vybral sám, co chce dělat. Nemám moc rád ten styl výchovy, kdy rodiče dvouleté dítě začnou drilovat jen jedním směrem.
* Jako autor hudby k filmům nebo divadlu musíte číst scénáře, teď například Shakespearova Jindřicha IV. O vás je známo, že rád čtete třeba Chucka Palahniuka. Čtete rád i scénáře?
- Upřímně řečeno ani ne. Nechávám to často na poslední chvíli. Ale když jsem třeba dostal text divadelní hry Pan Polštář od Martina McDonagha v překladu Ondřeje Sokola, přečetl jsem ji hned to odpoledne a byl úplně nadšenej. Chci číst scénáře v jednom zátahu, abych měl okamžitý dojem, abych zjistil, co u mě funguje a co ne, udělal si poznámky. Takže někdy čekám, kdy na to budu mít čas.
* Co se vám tak líbí na knihách od Chucka Palahniuka? Jde o temnou věc.
- Možná je to temné. Ale zároveň je v jeho knihách i spousta humoru a mně sympatického cynismu. On dokáže psát o fatálních věcech velmi zábavně. Klub rváčů je sice hustota, ale je v tom i ohromná dávka odstupu. Je to svým způsobem podobné jako u Miloše Formana, který říká, že ho nezajímá film, kde chce někdo zachránit svět, ale dojme ho, když se ve filmu topí štěňátko. Detail řekne víc. Tenhle přístup je mi blízký. Nemám moc rád prvoplánově vtipné věci, kdy vám autor všechno donese na stříbrném podnosu. V práci s komičnem mám rád spíš styl Woodyho Allena nebo Charlieho Kaufmana.
* Inspiruje vás četba v tvorbě?
- Asi ne přímo. To spíš stavba příběhu nebo časování pointy. Mám často podobný přístup jako autoři, které mám rád. I v mé hudbě jsou některé věci víc naznačené než polopatické. Člověk musí aktivně vnímat, aby moje věci pochopil tak, jak jsem je zamýšlel.
* Určitá lenost se asi netýká jen kapel...
- Češi všeobecně mají takovou povahu. Často mají pocit, že kdyby měli to či ono, tak něco pořádného udělají, ale nemohou, protože jim v tom něco brání. Naše generace nežehrala, že nemá šanci, peníze nebo nástroje. Uměli jsme dva akordy, koupili kytary v bazaru a šli na to. A hráli tak, jak se nám to líbí a jak to podle nás má být. S EoST jsme stejně jako třeba Support Lesbiens nebo Monkey Business zpívali anglicky, protože nám to tak přišlo přirozený, vyrůstali jsme na anglicky zpívané hudbě. Myslím, že porevoluční generace kapel byla víc EU, než jsou některé kapely dneska.
* Proč se pořád na něco vymlouváme?
- Bavil jsem se o tom s kamarádem a ten říkal, že za to můžou komunisti. Ale komouši tu byli 40 let, teď je 20 let po revoluci a já necítím, že by společnost byla o půlku lepší než v roce 1989. To je jen výmluva. Je to v naší povaze – jsme líní, nemáme sebevědomí a nechceme brát věci do vlastních rukou. A to se promítá i do hudby. Vždyť si vezměte, jen když jedete metrem třeba v Londýně. Tam si hodně lidí čte knihy, poslouchá hudbu, aktivně využívá čas. Tady si pár lidí čte noviny, co dostane zadarmo, zbytek čumí do blba. Chceme víc konzumovat než něco vytvářet.
* Jaký mají Češi vkus?
- Bohužel špatnej. Ale za to může i veřejné prostředí. Média, politika a veřejný život jsou na úrovni čtvrtý cenový. Sochaři se poperou u odhalení pomníku. Politici komunikují na hospodském levelu. Chovají se tak, že místo aby například dali svou funkci k dispozici, když se dostanou do nějakého podezření, tak radši mlčí nebo zatloukají. Nikdo nepřizná, že udělal chybu. Je to i ve sportu – hráči neřeknou, „hráli jsme špatně, soupeř byl lepší“, ale „neodpískali nám penaltu“.
* Chodíte k volbám?
- Chodím, samozřejmě. Ale bohužel momentálně se nedostává osobností a stran, které by mě výrazně oslovovaly. Třídím odpad, jsem vegetarián, nemám rád plýtvání energií, nemám rád zadlužování státu a našich dětí. Tady ve volbách vždycky venkov přehlasuje pohodlný měšťáky, kteří radši odjedou na chatu a pak se podivujou, jak to dopadlo. Když jsem před čtyřmi lety jel do Soulu v době voleb, všichni jsme si šli pro volební lístky a pak jsme poctivě odvolili na ambasádě. Přece z toho důvodu jsme tenkrát stáli na Václaváku, abychom se alespoň jednou za čtyři roky mohli vyjádřit k situaci v zemi. Nechápu, když někdo k volbám nejde.
* Spojil byste své jméno s politickou stranou?
- Ne. Nejsem ten typ. To musíte mít v sobě.
* Jak se proměnila místní hudební scéna za posledních dvacet let?
- Čekal jsem větší množství kapel, nové věci, nové přístupy. Zároveň společnost se o hudbu nezajímá. A i hudební průmysl je dost nešikovnej v prezentaci hudby. Když máte jednou za rok Anděly, jsou tak šíleně pojatý, že to lidi spíš odradí, než aby je to přitáhlo. To, že rok co rok dostává slavíka nebo TýTý Karel Gott, není Mistrova chyba, je to chyba toho, že tu není žádná výrazná nastupující generace zpěváků a týmů kolem nich. I dobrá deska potřebuje prodat, lidi se o ní musí dozvědět. A měla by se komunikovat adekvátně obsahu. A to se podle mě nedaří. Média si pak myslí, že lidi zajímá víc soukromí Ivety Bartošové než deska Charlie Straight, která je výborná. Je to uzavřenej kruh. Všichni se bojí novinek – není výmluvnější věci než rok co rok share sledovanosti Mrazíka a Tří oříšků pro Popelku.
* Dnes se prodejem desek nikdo neuživí...
- Hudba je víceméně v undergroundu. Slouží buď jako audio výplň v kavárně nebo restauraci, nebo jako vsuvka mezi scénkama v televizních pořadech. V Česku se prostě nestane, že by se nějaká nová deska stala tématem pro lidi. Když vydávají novou desku třeba Gorillaz nebo Radiohead, je to v Anglii skoro celospolečenská záležitost. Tady budí zájem aspoň každý nový film Honzy Svěráka, protože vedle toho, že je výbornej filmař, umí i dobře prodat, co natočil.
* Já to myslela spíš tak, že lidi už CD nekupují a kapely živí koncerty.
- Jasně, některé hudbě a kapelám koncerty svědčí líp než nahrávky. Ale jsou žánry – třeba ambient – nebo interpreti, které je podle mě lepší poslouchat z cédéčka než na koncertě.
* Máte svá cédéčka nějak zabezpečená proti kopírování?
- To nemá smysl. Navíc některá CD pak nejdou přehrát v počítači. A dnes hodně lidí jiný CD přehrávač než počítač nemá. Doba je taková, že tomu nejde zabránit. Stejně nejpozději dva týdny před oficiálním vydáním desky ji už máte na internetu a lidi si na to zvykli. Takže deska musí nabídnout nějaké přidané hodnoty, ať je to obal, nebo CD-ROMová stopa. Spousta kapel dnes znovu vydává desky na vinylu. Nebo na flashce, kterou si můžete přeformátovat a používat dál. Desky jsou svým způsobem jen PR ke koncertům a k tomu, aby si fandové koupili merch. (trička apod.)
* Skladatel v lidech vyvolává emoce. Co vyvolává emoce ve vás?
- Rodina, sport, příběhy, lidi na ulici, když vidíte na internetu, že někdo někoho vytlačil z dálnice, to všechno jsou emoce. Anebo když někdo dlouho do něčeho mlátí. (naráží na zvuk zvenku) Jsem typ z paneláku, takže zvuk vrtačky ve mně vyvolává hodně emocí. Na Jižňáku furt někdo vrtal. To bylo úplně nepochopitelný.
* Kromě vrtačky nesnášíte jaký zvuk?
- Polystyren, křídu na tabuli, příbor o porcelán, zvuk brzd u starých škodovek. Z toho je mi fyzicky zle.
* Ruší vás jako hudebníka zvuky?
- Ne. Pro mě je nejtěžší vydržet se soustředit. Hlavně když pracujete na něčem dlouhodobějším. Celek musí dávat smysl; když se ozve hudba v jedné scéně filmu, za půl hodiny by někde možná měla navázat. Když odmyslím schopnost své fantazie, tak je pro mě opravdu nejtěžší to soustředění. A těžké je taky nepolevit těsně před koncem, když už jste dost vyčerpaný. To je stejné jako u horolezců – když má hora 8848 metrů, nepočítá se, že jste vylezl na 8600. Hlavně nesmíte před cílem zpanikařit, že vše je špatně, ale naopak napnout síly. Vždycky si vzpomenu na Zátopka, který říkal, „když nemůžu, tak přidám“.
* Stalo se vám někdy, že jste těsně před dokončením práce dostal pochybnosti?
- Samozřejmě. To je pak potřeba se vrátit do stavu mysli tam, kdy jsem se takhle rozhodl, a v tom rozhodnutí se zpětně utvrdit. A přesvědčit o tom i ostatní. Nejhorší totiž je, když je to kočkopes. I z toho důvodu mám rád režiséry, kteří mají jasnou představu a pevnou ruku a umějí svůj tým dotlačit, kam je potřeba. A nemám moc rád, když si někdo nějakou výtku bere osobně nebo když nechce něco předělat. I já musím někdy věci xkrát předělávat, ale když je to ku prospěchu věci, nevadí mi to. Když mi někdo ve studiu ve tři ráno říká, že už by šel domů, a já vím, že nám zbývá natočit posledních deset minut skladby, domů se nejde.
* A znáte situace, kdy něco předěláváte – a víte, že to tím kazíte?
- Jsou případy, kdy si říkám, už abych to měl z krku. To se někdy stává třeba u reklam, když klienti přestanou věřit lidem, kteří to umějí a mají umět lépe než oni, a zapomenou, že od toho je přece platí. To pak bývá blázinec. Reklama je slušně placená, nikdo se tam nesnaží dělat věci špatně, naopak. Jsou tam profesionálně kvalitní lidi. Moc nerozumím těm, kdo opovrhují reklamou. Bavit se s lidmi z reklamy je pro mě často zábavnější než si s někým povídat po koncertě v šatně o kombu na kytaru. A třeba Alfons Mucha taky namaloval spoustu věcí na zakázku a dnes se na to nikdo jako na reklamu nedívá. Nebo například reklamy Ivana Zachariáše, i když slouží ke komunikaci nějakého produktu, jsou to vysoce kvalitní díla.
* Posloucháte někdy rádio?
- Hlavně v autě, BBC nebo, jak říká kamarád, „řídkou hudbu“ na Čro 3 nebo Classic. Na Slovensku pak komerční rádia, Slováci jsou úplně někde jinde.
* Čím to je?
- Nevím. I za komanče byla slovenská populární hudba mnohem progresivnější a zajímavější než v Česku. To, co dělal třeba Meky Žbirka, Laco Lučenič nebo Dežo Ursiny, v Česku nebylo. I SuperStar, kterou dělali Slováci, byla mnohem lepší než česká.
* Sledujete podobnou hudbu, jako děláte s Ecstasy?
- Když strávíte hudbou celý den ve studiu, většinou nemáte večer úplně náladu poslechnout si nějakou novou kapelu. Čím víc mám práce, tím menší mám chuť se ve zbytku volného času ještě dál zabývat hudbou. Asi je to i tím, že jak člověk stárne a má větší přehled, tak ho nadchne míň věcí než dřív. Když mě pak něco zaujme, řeknu si: Dobrý, ještě žiju, ještě se dokážu nadchnout. A to mě nakopne.
* Stalo se vám, že někdo složil něco podobného jako vy?
- Jasně. Nebo jsme pro svou poslední desku Watching Black přemýšleli o jednom názvu. A dva měsíce nato vyšla deska od skupiny Verve, kde se jedna písnička jmenovala úplně stejně, teď si ale nevzpomenu jak. Nikomu bychom nevysvětlili, že jsme byli první. Je to logické, na světě jsou lidi, kteří mají podobný vkus. Z toho důvodu nepoužívám takzvané presety, tovární, hotové zvuky v synťáku. Je nebezpečné, že ten jeden stejný zvuk má 100 000 lidí, co mají stejný synťák. Takže dělám své zvuky, protože ty hotové by ubíraly na autenticitě.
* Jak je vymýšlíte?
- Záleží, co zrovna hledám. Většina skladeb vzniká od kytary nebo piana. Někdy ale mám nutkání, aby třeba rytmika nebyla složená z klasických zvuků. Proto jsem například samploval prázdné PET lahve a vytvořil z nich rytmus. Pak jsem si sice přečetl v jedné recenzi, že to byl zajímavý zvuk pingpongových míčků, ale to nevadí. A naopak je někdy hezké, když ve skladbě žádné „ambiciózní zvuky“ nejsou, ale je to „zvukově nenápadné“, civilní. Vždycky záleží na tom, co chcete říct, jaká je podstata té které skladby.
* Co jste poslouchal jako malé dítě?
- Mě nic moc kromě fotbalu nezajímalo. Hrál jsem fotbal, koukal na fotbal, řešil časopis Stadion. Začal jsem vnímat hudbu až díky o dva roky staršímu bráchovi, který v šesté třídě začal hrát na akustickou kytaru. Chytali jsme západoněmeckou stanici Bayern 3. V pátek večer tam byla hitparáda a my zachytili kapely jako Depeche Mode, The Cure, U2. To byla rána mezi oči. V teenagerských letech jsem pak poznal anglickou nezávislou scénu a to mě přivedlo aktivně k hudbě.
* Co tomu říkali rodiče?
- Rodiče mě do ničeho nenutili. Mě podporovali ve sportu, bráchovi koupili španělku. Když mi bylo 18, dali mi takové to spoření jako základ do života a já si za ně okamžitě koupil kytaru. Tolerovali i to, jak jsme se chovali.
* Takže to nebylo tak, že kluk od sportu utekl k muzice, alkoholu?
- Ne, nechoval jsem se úplně jako bezmozek. Ale je jasný, že člověk divočil. No. ? Kampak jdete?“ ptá se před pražským činžovním domem, v jehož přízemí má Jan P. Muchow nahrávací studio, pán venčící dobrosrdečně vypadajícího rotvajlera. „Za panem Muchowem? No to pojďte dál,“ rozzáří se a jeho pes se snaží dostat do dveří, které právě hudební skladatel a kapelník skupiny Ecstasy of Saint Theresa otevírá. V tmavé místnosti s okny do dvora tráví hudebník většinu svého času. Složil v ní například hudbu k expozici Osvěžovač smyslů pro EXPO 2010 v Šanghaji, stejně jako hudbu k aktuálnímu snímku Ženy v pokušení. Právě začíná pracovat na Shakespearově hře Jindřich IV., která bude uvedena v rámci Letních shakespearovských slavností.
***
Mucha maloval na zakázku a dnes to nikdo nevnímá jako reklamu.
JAN P. MUCHOW ? Hudební skladatel Jan P. Muchow (36) hrál coby kluk fotbal, který v pubertě vyměnil za hudbu. Dodnes je fanouškem Slavie, klubu dokonce složil hymnu. V roce 1991 založil kapelu Ecstasy of Saint Theresa. Složil hudbu ke dvěma desítkám filmů (Samotáři, Václav), ale i televiznímu seriálu Kriminálka Anděl. Patří také k vyhledávaným autorům hudby k reklamám (Becherovka, VW Golf, Vodafone) a pracuje i jako producent (Kryštof – Mikrokosmos, Aneta Langerová – Dotyk). Třídím odpad, jsem vegetarián a nemám rád zadlužování státu.
OČIMA AUTORKY ? Vždy když se vydáváte za člověkem, jehož znáte jen virtuálně a z rozhovorů, které během přípravy přečtete, je to trochu stres. Na Jana P. Muchowa jsem se ale začala těšit ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jeho oblíbenou knihou je Palahniukův Program pro přeživší. A skladatel nezklamal. Byl totiž neuvěřitelně normální – bez velkých gest a póz ve svém studiu soustředěně odpovídal na otázky a rozhodně nedával najevo, že je pro něj hodinový rozhovor ztráta času. ? Na ploše počítačů má coby šetřič obrazovky fotku z filmu Normal, k němuž skládal hudbu. „Víte, já nejsem člověk, který je schopen se na povel smát nebo dělat šaškárny,“ řekl fotografovi Tomáši Železnému, když se s ním domlouval na focení. „To jste si měli spíš vybrat Katku Winterovou (zpěvačku EoST), ta je sice hrozný introvert, ale jakmile stojí před kamerou nebo fotoaparátem, úplně se promění.“ Když se s Janem P. Muchowem (poté, co vyděsím fotografa zkrácenou uzávěrkou) loučím, usměje se: „No, vy to taky nemáte jednoduchý.“
