* LN Mohla byste nejdříve prozradit něco málo o sobě? Kde žijete, co děláte?
Nyní je nejdůležitější hlavně to, že jsem dcerou svého otce. Jinak v současné době žiji v Helsinkách a jsem ředitelkou mezinárodního divadelního festivalu Baltic Circle. Do Finska jsem odešla před deseti lety.
* LN Kdy jste naposledy mluvila se svým otcem?
Naposledy jsme se viděli loni v létě, když jsem přijela do Minsku. Avlastně úplně naposledy jsme spolu hovořili přes Skype jeden den před prezidentskými volbami.
* LN O čem jste spolu tenkrát těsně před hlasováním mluvili?
Řešili jsme, jestli mám do Běloruska přijet, nebo ne. Táta mě přemlouval, ať to zvážím, že pravděpodobně dojde k nějakým represím. Hovořili jsme ale také o tom, že kdybych tedy přijela, že půjdeme na náměstí a pak k mé mamce, která bydlí nedaleko, na čaj.
* LN A nakonec jste do Minsku dorazila?
Nakonec ne.
* LN Víte, jaký je zdravotní stav vašeho otce? Máte o něm nějaké zprávy?
Musíte pochopit, že ti lidé, kteří jsou nyní ve věznici KGB, jsou v totální izolaci. Nemáme o nich téměř žádné informace. V normální zemi, kdyby zadrželi vašeho otce, tak se rychle dovíte, co s ním je, ale v Bělorusku je to jinak. Dokonce se stalo to, že mého otce odvlekli z jednotky intenzivní péče a týden jsme vůbec nevěděli, jaký je jeho zdravotní stav a co s ním je. Až po týdnu k němu pustili advokáta, a tak jsme se alespoň dozvěděli, že je naživu. Minulý týden měl velké problémy s vysokým tlakem přímo v cele. Musel být kvůli tomu i zrušen výslech, který chtěli tehdy provést, řekl nám otcův právník. Stejně mu ale sdělili obvinění. Od té doby se k němu advokát už ani jednou nedostal. Nepustili ho. Takže teď vůbec nevíme, jak mu je. Podali jsme k soudu stížnost, ve které žádáme, aby ho převezli do nemocnice a měl zajištěnou aspoň základní lékařskou péči, protože jeho zdravotní stav je pravděpodobně velmi špatný. Soud ale tuto stížnost zamítl.
* LN Takže ani nevíte, co mu bylo způsobeno za zranění, když byl toho 19. prosince napaden nejspíš běloruskými agenty v civilu?
Nevíme, protože ho odvlekli z jednotky intenzivní péče. Ošetřující lékař, který ho v tu noc měl na starosti, na začátku mluvil o otřesu mozku a zranění hlavy, ale ráno najednou změnil lékařskou zprávu. A napsal do ní, že otec odešel z nemocnice téměř sám, jako by to s ním nebylo zas až tak hrozné. Ti lidé tátu zabalili do prostěradla a odtáhli z pokoje, ale ten doktor ráno v televizi prostě prohlásil, že odešel sám.
* LN Jak vlastně došlo k tomu napadení tehdy večer v den voleb?
Táta se svými kolegy z volebního štábu, pozorovateli OBSE i zahraničními novináři tehdy vyrazili ze štábu. Šli na náměstí, kde probíhaly ty hlavní demonstrace, a měli tam i dovést zvukovou aparaturu. Šli s nimi i hudebníci, protože tam na náměstí chtěli zorganizovat takový malý koncert. Ušli asi 200 metrů a najednou jim překřížilo cestu auto dopravní policie. Policisté je nechtěli pustit dál, na což táta reagoval slovy: Jak to? Proč? A v okamžiku, kdy se tam dohadovali s tou policií, se odněkud zezadu vyrojili muži v černém, kteří mezi ně hodili světelné a zvukové granáty. A začali je napadat. Jak vybuchovaly ty granáty, lidé začali padat na zem do sněhu. A na ty, co zůstali stát, se ti muži vrhli, mlátili je a povalili je na zem. Zvlášť se pustili do novinářů. I proto neexistuje žádný pořádný záběr z toho, co se tam událo. Pak šli cíleně za mým tátou, aby ho zmlátili. A kdo se ho snažil chránit, byl také napaden. Neměli obušky, ale měli rukavice vycpané takovými kovovými částmi. A právě těmito kovovými „boxery“ dostal můj otec několik ran do hlavy. Byla to dobře naplánovaná akce. Když část z nich mlátila lidi, zbytek se vloupal do mikrobusu, který tam byl, a odnesli z něj všechnu zvukovou aparaturu. Seběhlo se to během několika málo minut a pak zmizeli. A ta dopravní policie, která tam celou dobu stála, přestože tam mlátili lidi, neudělala vůbec nic. Poté všichni začali hledat otce a našli ho ležet na zemi v bezvědomí. Donesli ho do kanceláře strany a zavolali záchranku, která ho odvezla do nemocnice. Otec byl evidentně v šoku, stále říkal, že chce zpátky na náměstí, že se musí dostat k lidem. Na to mu jeho manželka Olga, která tam už také byla, říkala: „Uklidni se, nevíme, jak vážná zranění máš.“ Pak někdy po půlnoci přišli lidé v civilu, u toho Olga také byla, zabalili ho do toho prostěradla a odtáhli ho pryč. Ona křičela o pomoc, ale nikdo tomu nezabránil.
* LN Byla jste tehdy s někým v kontaktu? Věděla jste, co se děje?
Sledovala jsem to celou noc z Helsinek přes internet a pořád jsem byla v kontaktu s Alexandrem Fedutou, otcovým přítelem a spolupracovníkem. On mě po Skypu uklidňoval, že všechno bude v pořádku, a pak ve čtyři ráno se i on odmlčel. Také ho zatkli.
* LN Napadlo by vás vůbec předtím, že k něčemu takovému může v Bělorusku dojít?
Na jednu stranu nám to mohlo být jasné, v Bělorusku se dá čekat cokoliv. Ale zase na tu druhou jsme přece normální lidé, a tak jsme si i říkali, že tohle se přece stát nemůže.
* LN Myslíte si, že váš otec dostane vysoký trest, možná i patnáct let, jak se o tom píše? Nebo nakonec běloruský režim ustoupí a výši trestu sníží?
Jestliže budeme sedět s rukama v klíně, nebude pořádná reakce z celého světa, tak si myslím, že je dost velká pravděpodobnost, že opravdu bude ve vězení těch 15 let a stejně tak dlouho i ti další zadržení. Navíc si myslím, že budou během věznění i mučeni. Lukašenko bere ty zatčené lidi jako rukojmí a bude s nimi obchodovat, jako to dělal již dříve, což je ale strašně nebezpečné a nesmíme to dopustit. Já bych si hrozně moc přála, aby se můj táta dostal na svobodu, ale vím, že pro něj by byl problém, kdyby ho pustili v rámci nějakého výměnného obchodu a někdo jiný by ve vězení zůstal. To by nestrpěl. Nejsem sama, kdo zůstal bez tatínka či sestry, bratra, v současné době v Bělorusku je takových lidí víc a nejhorší na tom je, že v našem státě, u nás doma, se prostě nemůžete dovolat spravedlnosti.
* LN Když se váš otec, významný běloruský básník, rozhodl dát na politiku a stal se prezidentským kandidátem, rozmlouvala jste mu to? Nebo ho v tom naopak podporovala?
Celá naše rodina na začátku chtěla, aby do toho nešel. Báli jsme se, co by se všechno mohlo stát. A to, k čemu došlo 19. prosince, bylo výsledkem ročního intenzivního tlaku na mého otce. Když jsme si ale uvědomili, že je otec odhodlaný, že je rozhodnutý do toho jít, tak jsme ho začali podporovat. A jsem na něj hrdá.
* LN Vy žijete ve Finsku, ale část vaší rodiny v Bělorusku. Mají vaši příbuzní kvůli otcovým aktivitám problémy? Znepříjemňují jim nějakým způsobem život?
Dá se říct, že ano. Ten tlak se třeba projevil tím, že současná otcova žena Olga byla vyhozena z práce, a když si chtěla zařídit nějaké doklady, vždy to bylo problematické. Já žiji ve Finsku, a kdyby mě třeba vyhodili z práce, tak půjdu i k soudu, můžu to nějakým způsobem řešit, ale v Bělorusku to nejde. Lidé cítí, že tam spravedlnost nikdy nenajdou.
* LN Do Prahy jste přijela s dalšími členy běloruské opozice. Jak vám konkrétně může Česká republika pomoci?
Za prvé je potřeba, aby Evropská unie včetně České republiky jasně rozlišila, co je černé a co bílé. Protože politika Evropské unie vůči Bělorusku posledních několika let vycházela z konceptu nějaké šedé zóny. Ale nic takového neexistuje. Když jsou lidé mučeni, zavíráni kvůli politickým názorům, to je zcela jednoznačně černé. Myslím si, že jak Česká republika, tak i celá Evropská unie musí na to, co se děje v Bělorusku, nějakým způsobem reagovat. Když nic neudělají, tak by mohli rovnou vydat prohlášení, že na Bělorusko kašlou. Je potřeba vyvinout obrovský tlak na režim a zároveň pokračovat v podpoře občanské společnosti.
***
Když Evropská unie nic neudělá, tak by mohla rovnou vydat prohlášení, že na Bělorusko kašle
O autorovi| TEREZA ŠUPOVÁ redaktorka LN
