Zpráva o smrti Michaela Jacksona jako by přilétla z jiné planety, kde neexistují povodně v Česku nebo převrat v Hondurasu. Vigilie, které lidé drželi na každém slušnějším náměstí na světě, odhalily, jak intenzivní část jejich životů završila smrt Krále popu. Ještě to nemělo skončit, za necelý měsíc mělo padesát monstrkoncertů v Londýně dokázat, že Michael je pořád Michael. Chystal jsem se, stejně jako moji přátelé z Brooklynu, Tel Avivu a Perthu. Namísto toho teď každý doma hledáme milované vinyly s androidním chlápkem na obalu a nevěřícně zíráme na zprávy a YouTube.
Nezaměňujme Jacksonovu hudbu s Michaelem. Talent Krále popu a jeho dopad už asi nikdo nepřekoná. Televize MTV na jeho videích postavila smysl své existence, on ji stvořil, ona posléze podporovala jeho. Seriózní televizní kanály všech zemí světa – snad vyjma socialistického bloku – ohlašovaly nový Jacksonův videoklip Thriller a my seděli přikováni před televizí a čekali. Vrznutí dveří a upíří hlas Vincenta Priceho se staly základní audiovýbavou ve vzpomínkách celé mojí generace. Jeho videa určila standard, který platí dodnes. Způsob, jakým spojoval Rhythm’n’Blues s popem, vystřelil kvalitu pop-music nevratně vysoko. Jeho hudbě jsme říkali bezbarvá, protože jí podléhaly všechny rasy i společenské vrstvy, všichni se v ní cítili dobře a patřila k tomu i lesklá, flitry pošitá rukavice, měsíční chůze a epické texty. Byla to naše Marilyn Monroe, byli jsme jím posedlí. Každý se učil aspoň něco z jeho tanečních kreací, kluci hráli jeho lovesongy holkám na kytaru a lidem jakékoli barvy pleti přes oči pršely kudrlinky lesklé ofiny. Ale neprožívali jsme jej jen my, teenageři v Los Angeles. Byl světovou ikonou, kterou nedostihla ani Madonna. Na záběrech z vesnic i těch nejchudších zemí měli na sobě kluci ukoptěná trika s portrétem Michaela Jacksona.
V Zemi Nezemi
Jeho stárnutí však bylo podivné. Ač bychom za Jacksona dali ruku do ohně, začal nás děsit. Sledovali jsme, jak mu při natáčení nešťastnou náhodou vzplály vlasy, takže mu zbyla doživotní lysina, jak mával z okna vlastním dítětem, jak se jeho tvář s každou operací měnila a bledla a jak budoval kolem sebe palác jménem Neverland neboli Země Nezemě – ódu na mytický ostrov z pohádky o Peteru Panovi, kde nikdo nikdy nezestárnul. Proklamovanou samotu prý řešil tak, že se obklopil zrcadly. Zatímco počet jeho vystoupení klesal, množily se zvěsti o jeho nenormálním chování vůči dětem. Najednou to byl také Král pedofilie nebo Král perverze. Nejspíš to byl ale Král paradoxu. Jak mohl člověk, který složil fantastický song Billie Jean, jedním dechem tvrdit, že s ním sdílí koupelnu jeho oblíbená opice Bubbles, která mu prý i stele?
Žil sice s námi v Los Angeles, ale málokdo ho kdy zahlédl. Na rozdíl od Paris Hilton nebo Britney Spears nikde neodhaloval své spodní prádlo ani nikomu nerozsekal opilecky auto. Bydlel pár kilometrů od nás, ale jeho historky patřily na stránky bratří Grimmů.
Jeden z mých přátel – přeje si zůstat v anonymitě – se počátkem 90. let sMichaelem stýkal. Na ranči Země Nezemě strávil spoustu víkendů. Jen mimoděk jsem se zeptal: „A co? Obtěžoval tě?“ Usmál se a odpověděl: „Co myslíš?“ – „Myslím, že tě obtěžoval.“ Znovu se usmál. „Ne,“ odpověděl po dlouhém mlčení. Michael se ho nikdy nedotknul, ani si ho nefilmoval, ani se s ním nemazlil. Několikrát zůstal na ranči „na noc“, jak tomu říkal Jackson. Rodiče mu to posléze zatrhli, když se dozvěděli, že s dětmi zpěvák spí ve stejné místnosti. A co takhle v jedné posteli? „Tak nějak,“ ostýchavě připustil kamarád. Ale nikdy prý nebyl svědkem ničeho nenormálního. „Ale možná to moje paměť potlačila,“ uzavřel diskusi.
Já se s Michaelem setkal jednou. Bylo to na narozeninách kamaráda, jehož otec byl velké producentské zvíře. Psal se rok 1986, tedy rok před vydáním alba Bad. Kolem se šířila fáma, že Michael začal spát v hyperbolické místnosti, která měla zpomalit jeho stárnutí. Dorazil na party s dvěma bodyguardy, ale byl velice přátelský a s každým se dával do řeči. Nezůstal dlouho, přání Happy Birthday s námi ale zapěl. Žádná rukavice s flitry. Ani mezi nohy si nesahal. Byl jsem strašlivě nervózní, ale došel jsem k němu a představil se. „Dobrý den, pane Jacksone, já jsem Marc Rothman.“ – „Ahoj, Marcu, já jsem Michael.“ Rozklepala se mi kolena. „Já vím.“ Poklepal na prázdnou židli vedle sebe, tak jsem si sedl a několik minut s ním debatoval o životě. Obsah konverzace si vůbec nepamatuji, jen pocit, jak úžasný a normální byl. Rysy jeho tváře už nabíraly podivný směr a hlas měl na muže svého věku posazený neskutečně vysoko, ale jinak působil jako normální a milá lidská bytost. Mluvil jsem s Králem popu a o to šlo.
Když zemřel, cítil jsem potřebu truchlit s ostatními. Vlastně to byl náš společný blízký příbuzný. Ale nebyl to jen smutek, který sedl na celé město. Zástava srdce Michaela Jacksona elegantně završila jeho legendu. Vlastně si nikdo nepřál vidět ho stárnout a křivit se do podivné lidské zrůdy. Možná nastal ten pravý čas. Není pochyb, že byl tragickou postavou, osamělým, možná nebezpečným mužemdítětem, lapeným do vlastního úspěchu.
Nad špatnou hvězdou
I jeho smrt byla jedna velká fantastická podívaná. S několika přáteli jsem jel k nemocnici Cedar Sinai, kde jsem se narodil a kde Michael Jackson skončil. Už kilometry před nemocnicí stála kolona aut. V každém z nich seděli lidé a kývali hlavou do rytmu některého z Michaelových hitů. Vždyť je také chrlil. Dokola se lidé halili do písní od milostné She’s out of my life po až návykovou Wanna be startin’ somethin’. Pak jsem vstoupil do inferna. Z davu lidí unikaly syrové emoce, lidé padali na kolena v modlitbách, jiní plakali a kvíleli. Raději jsem se tedy vydal k jeho poslednímu domovu, k domu, který si Jackson pronajal v Bel-Air za pouhých 100 tisíc dolarů měsíčně. Scéna kolem domu byla ale ještě chaotičtější a složení lidí opravdu bizarní. Zřejmě vše, co kdy měl muzikant na sobě, se tu promenovalo jako na přehlídce. Od hadrů inspirovaných upířím Thrillerem po obskurní sedmdesátkové kusy jako z Horečky sobotní noci. Nalevo ode mě plakal hlouček žen. Tekly jim obrovské slzy. Jiná parta, napravo ode mě, tančila, zpívala a smála se. Obojí patří k truchlení, jen jsem nevěděl, na kterou stranu se dát. Nakonec jsem si sedl na trávník a ponořil se do vlastních vzpomínek: jak mě učila proslulou měsíční chůzi moje první přítelkyně, jak jsem po celém L. A. sháněl červené kožené sako se spoustou zipů, jak jsem s sebou všude vozil album Off the Wall, jak jsem znal zpaměti texty všech jeho písní, jak jsem se líbal na jeho koncertě, jak mi bylo smutno z vulgárních historek, které o Jacksonovi kolovaly.
Nakonec jsem se vydal k jeho hvězdě na Chodníku slávy vHollywoodu. Nedalo se k ní přiblížit. Michaelova hvězda je přímo před vchodem do Graumanova Čínského divadla a tu noc měla zrovna premiéru komedie Bruno. Hvězdu zakrýval červený koberec. I to je Los Angeles, továrna na sny nepřestává fachčit, ani kvůli Michaelu Jacksonovi. Chystal jsem se k odchodu, když se o kousek dál na ulici začali srocovat další lidé. I na jejich hvězdě byl Michael Jackson, ale tenhle byl známý komik z rádia. Lidé ten kousek mramoru hladili a zasypávali květinami. Věděli, že stojí nad špatnou hvězdou? A není to jedno?
***
Poklepal na prázdnou židli vedle sebe, tak jsem si sedl a několik minut s ním debatoval o životě. Mluvil jsem s Králem popu!
