Don DeLillo román o 11. září napsat musel, a nejen proto, že se nějaký komentář od jednoho z největších amerických spisovatelů prostě čekal. Je-li mezi současnými anglosaskými spisovateli někdo, komu téma teroristických útoků na světovou velmoc „padne“, je to právě Don DeLillo. Vždyť tento mistr paranoidních vizí se jím zabývá v celé své tvorbě. Předtuchu apokalypsy vyslovil už ve vynikajícím eposu Podsvětí (1997), letecký teroristický útok na Spojené státy předpověděl ve svém snad nejlepším románu Bílý šum (1985) a motivy zkázy civilizace stojící na hliněných nohách se objevují v téměř každé z jeho patnácti knih.
Je škoda, že tento mistr jazyka zatím nedokázal oslovit české nakladatele. Padající muž je teprve třetí DeLillovo dílo, které můžeme číst v češtině. Přitom to vůbec první, které česky vyšlo, Bílý šum (Votobia 1997), je pro strašlivou kvalitu překladu prakticky nečitelné, takže vlastně zbývají překlady dva: kromě Padajícího muže ještě osmisetstránkové Podsvětí, k jehož vydání se před časem odhodlal BB art (2002). Vzhledem k tomu, že DeLillo se – plným právem – počítá vedle Philipa Rotha či Cormaca McCarthyho k největším současným americkým autorům, je to zoufale málo.
Snímek jako inspirace Padající muž se inspiroval snímkem agentury Associated Press, jejž krátce po tragédii otiskla většina světových médií. Zachycuje jednu ze zoufalých obětí, které zůstaly uvězněny v horních patrech mrakodrapů a před smrtí v plamenech daly přednost smrti na dlažbě. Na rozdíl od většiny fotografií padajících obětí působí snímek tohoto neznámého muže jako aranžovaný – muž je zachycen přímo mezi dvěma mrakodrapy v dokonalé geometrické rovnováze, jeho tělo působí vyrovnaně, jako by se oběť smířila s nevyhnutelností smrti a v klidné póze jí střemhlav letěla vstříc. Z mrazivé fotografie se stal záhy symbol – a DeLillo ve svém románu zachycuje umělce, performera, který zavěšen nad ulicemi New Yorku pózu muže ze snímku napodobuje. Opakováním symbolu se tak vytváří rituál, jakýsi exorcismus, jenž má společnosti pomoci zbavit se kolektivního traumatu.
Je příznačné, že ústředním obrazem posledního DeLillova románu je padající tělo. Tělesnost jako téma dominuje jeho posledním prózám, románu Cosmopolis (2003), v němž zachycuje pád mladého finančníka (dnes by šlo tento text chápat jako další autorovo proroctví, jež se naplňuje v posledních týdnech), a novely Tatér (2001), ve které se DeLillo motivem břichomluvectví vrací ke „gotickým“ románům Charlese Brockdena Browna. Jenže zatímco u zakladatelů americké literatury mělo „tělo“ ještě transcendentní rozměr, dnes, jak ukazuje DeLillo, se stává pouhým nástrojem, plátnem nebo hřištěm.
Kdožkolivěk V románu Padající muž se ocitáme v centru apokalypsy. S protagonistou Keithem Neudeckerem se setkáváme jako s anonymním přeživším uprostřed katastrofy, krátce po pádu jižního mrakodrapu. „Už to nebyla ulice, ale svět, čas a prostor padajícího popela, skoro noc. Šel směrem na sever, troskami a blátem, všude kolem utíkali lidé, na obličej si tiskli ručníky a přes hlavu měli přehozená saka... Běželi a padali, někteří, zmateně a neladně mezi hroutícími se troskami, jiní se schovávali pod auta. Vzduch se dosud chvěl hřmotem, bortivým rachotem pádu. Takhle teď vypadal svět. Ulicemi se valil kouř a popel, zahýbal za rohy, vyrážel zpoza nároží, v seizmických vlnách dýmu poletovaly kancelářské papíry, listy s ostrými okraji se třepetavě hnaly kolem, věci z jiného světa v dopoledním soumraku.“
V postavě Keitha Neudeckera jako by se DeLillo vracel k počátkům anglicky psané literatury, ke středověkému dramatu Kdožkolivěk. V něm je obyčejný člověk, titulní Kdožkolivěk, pozván do nebe, aby se zde poklonil Bohu, který si stěžuje, že člověk se stará jen o peníze a blahobyt a na Boha zapomíná. Kdožkolivěk není žádný hrdina – a není jím ani Keith Neudecker. V DeLillově románu nemají silní hrdinové místo, ostatně apokalypsa nic takového neumožňuje. A kniha je o to silnější, že se o žádný patos nepokouší. Zachycuje běžné lidi, herce ve hře, jíž nemohou, anebo možná ani nechtějí porozumět. To platí také o jednom z atentátníků, do jehož mysli nás nechá DeLillo nahlédnout.
Keith, otřesený a zraněný, odchází z místa katastrofy s cizí aktovkou a namísto do nemocnice zamíří v šoku ke své ženě, s níž už přes rok nežije. Jde za ní, protože katastrofa, již správně instinktivně vnímá jako zhroucení celého svého světa, mu vnukne myšlenku, že by se měl pokusit vyřešit, co mezi ním a jeho ženou Lianne zůstalo nevyřešené a nevyřčené.
Když se vzpamatuje z prvotního šoku, snaží se vyhledat majitelku aktovky. Právě setkání s Florence Givensovou, jak se dotyčná jmenuje, patří k nejsilnějším místům románu. Vzniká mezi nimi krátký milostný románek, jehož podstatou však není láska, nýbrž hledání útěchy, cesty z traumatu. A zde se opět dostáváme k tělesnosti: Keith i Florence si na okamžik myslí, že způsobem, jak se zbavit sdíleného prožitku hrůzy, je tělesné spojení. I to se však ukazuje jako iluze.
DeLillův obraz Ameriky po 11. září je bezútěšný. Trauma postihlo všechny. Zvlášť děsivý je portrét malých dětí přitisknutých k oknu a vyhlížejících dalekohledy „další letadla“. To, co se může jevit jako dětské nadšení pro senzaci, se při pozornějším pohledu ukazuje jako hluboká rána, kterou ani čas nezhojí.
DeLillo – mistr obrazů Obrazy jsou vůbec nejsilnější stránkou DeLillova psaní. Zde se nabízí i srovnání se Salmanem Rushdiem. Oba bývalí reklamní textaři agentury Ogilvy totiž dokážou přesvědčivě zachytit atmosféru společnosti, ducha určité doby – DeLillo situaci kolem atentátu na Kennedyho (román Libra, 1988), také jeho panoramatický obraz studené války a padesáti let amerických dějin v Podsvětí zůstává v americké literatuře nepřekonán. Rushdie zase brilantně románově zpracoval moderní dějiny Pákistánu a Indie. Zatímco však Rushdie vždy staví na silném individuálním příběhu a postavách, pro DeLilla jako by obojí bylo podružné: jeho nepříliš silné postavy se ztrácejí v úchvatných obrazech. Dokonce by se dalo říct, že ze současných amerických prozaiků je Don DeLillo nejfilmovější – a snad právě proto se jeho knihy nefilmují. Podsvětí je epicky ejzenštejnovské, Cosmopolis lynchovská, Padající muž zas upomíná na režiséry nové vlny.
Snad nikdo nedokázal vyjádřit onu atmosféru šoku, bezmoci a ztráty sebevědomí lépe než DeLillo. „Jedna strana má kapitál, práci, technologii, armádu, úřady, města, zákony, policii a vězení. Druhá strana má pár mužů ochotných zemřít,“ říká vypravěč a tato věta jako by vyjadřovala zoufalost celé situace: i „padající muž“ dokázal přijmout smrt, ale až tehdy, když byla nevyhnutelná. Fanatici mají náskok v tom, že jsou ochotni tento krok učinit dříve.
V mysli teroristy Při porovnání s autorovými předchozími díly lze v Padajícím muži rozeznat i slabé stránky. Například apokalyptické scény v Bílém šumu působí silněji. Možná přitom nejde ani tak o problém DeLillův jako o problém imaginace – předtucha působí vždy mocněji než popis toho, co se skutečně stalo. Stejně se nelze ubránit dojmu, že do mysli Amia alias Muhammada Atty se DeLillovi nepodařilo zcela proniknout – což jen potvrzuje, že detailně prokreslené postavy nejsou jeho silnou stránkou. Například Updike v Teroristovi zvládá podobné pasáže přesvědčivěji.
Přesto je Padající muž vynikající román. A nelze si než přát, aby některý český nakladatel sebral odvahu a vydal některou z dalších DeLillových knih.
***
KNIHA TÝDNE
Padající muž
Don DeLillo Přeložila Zuzana Mayerová. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2008. 208 stran.
O autorovi| LADISLAV NAGY, Autor je anglista a překladatel
