"Vzal jsem si dnes volno, musel jsem se přijít rozloučit," říká mladý muž ve smutečním průvodu. Dál se ale bavit nechtěl, je na něm vidět, že je dojatý: "Nezlobte se," omlouvá se.
Po Karlově mostě tlačí kočárek i mladá maminka. "Chtěla bych vyjádřit poctu a dík. Václav Havel byl takovým majákem v rozbouřeném moři doby, hodně pro nás znamenal. Mám tu i své děti, chci aby zažily něco velkého," vysvětluje Juanita Cansil. V Česku se narodila, ale její rodina pochází z Indonésie.
Na Hrad vyrazili i někteří školáci. Také oni se přišli rozloučit a poklonit bývalému prezidentovi Havlovi. "Chceme být u toho, chceme ukázat, že to byla velká osobnost," svěřuje se Kateřina Dvořáčková z pražského gymnázia Jana Patočky. Do smutečního procesí je vzala paní učitelka. "O Havlovi jsme se učili, poprvé jsem se o něm dozvěděla v první třídě," dodává dvanáctiletá dívka.
Pohledem skauta: zmrzlé ruce si "Chrobák" zasloužilNa Hradčanském náměstí se nás ráno sešlo asi padesát. Hradní stráž nás vpustila dovnitř a za chvíli jsme již stáli seřazeni na třetím nádvoří. Jen tak, ve skautských krojích, bez čepic a rukavic, abychom vzdali čest prezidentu a 'bratru' Havlovi. Hradní stráži jsme tiše záviděli jejich teplé kabáty a bílé rukavice. Ale pak již na nádvoří vstoupila vojenská kapela a zahájila smuteční pochod. Brána se otevřela, na červený koberec vkročili vojáci nesoucí rakev a symbolicky se spustil ledový déšť. Hudba zmlkla a náhlé ticho prořízly hlasitými údery svatovítské zvony.  Na povel "pózor" jsme všichni zvedli zkřehlé ruce do skautského pozdravu a zdravili procházející průvod. V pozoru a tichosti jsme tam stáli a dívali se za rakví, dokud poslední z vojáků nevkročil do dveří Vladislavského sálu. Rozešli jsme se zcela zmrzlí, ale s pocitem, že jsme udělali něco symbolicky podstatného. Václav Havel, alias "Chrobák" si to zasloužil. Jan Kaczor (Me2d) |
Dav se po deváté hodině shromáždil na Hradčanském náměstí a utichl. Mrazivé počasí sem tam prosvětlily sluneční paprsky. Lidé se rozhlíželi a napjatě očekávali koňské spřežení s rakví. V hloučku vedle postává skupina Slováků v horehronském kroji a s vlajkou. Ostatním přihlížejícím dávají napít slivovice pro zahřátí. "Václav Havel chtěl žít život v pravdě, vést niterní a morální život a nebál se pro to trpět. To už se dnes neuvidí," říká muž z východního Slovenska.
Přesně v deset hodin šum utichne. Z kasáren vyrazil průvod vojáků s rakví. Hradčanské náměstí sleduje celé dění na obří obrazovce. Zní hudba armádní kapely. Když průvod dorazí na náměstí, dav začne tleskat. Češi vytahují klíče z kapes a cinkají. Někteří pláčou dojetím. V tu chvíli nebe zakryjí tmavá oblaka a začíná pršet.
Cesta z Anenského náměstí na HradAutomobil s ostatky vyrazil po osmé ranní z Anenského náměstí. Tisíce lidí včetně vdovy Dagmar vyrazily za rakví a prošly ulicí Liliovou, Karlovou, přes Karlův most, Malostranské náměstí, ulicí Nerudovou, Úvozem a kolem Černínského paláce ulicí Loretánskou k Hradu. Tam byla rakev přemístěna na historickou lafetu houfnice, ktero do nitra Pražského hradu dotáhla šestice koní. Rakev s ostatky sledovaly další tisíce lidí na Hradčanském náměstí a na hradních nádvořích. Součástí průvodu byly hudby Hradní stráže a policie či nosiči historických praporů. |
Po čtvrt hodině se lidé začínají rozcházet. Někteří zapalují svíčky a pokládají květiny u sochy prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. "Bylo to krásné, jsme rády, že přišlo tolik lidí a hlavně i dětí," shodují se dvě kamarádky z Prahy. Byl to podle nich výjimečný den. Tak jako prezident Václav Havel.
