Češi skončí na letošním evropském šampionátu nejhůř druzí. Přinejmenším z hlediska historicko-statistického je to prakticky jisté.
Každý, kdo se třeba jen zcela povrchně o fotbal zajímá, dokáže říct, co mají společného letopočty 1934, 1962, 1976 a 1996. Právě v těchto letech dosáhla česká, respektive československá reprezentace svých největších úspěchů a na závěrečných turnajích mistrovství světa či Evropy postoupila až do finále. V roce 1976 je i vyhrála. Současně pro tyto sezony platí, že v nich domácí titul vyhrál někdo jiný než Sparta, jinak historicky nejúspěšnější ligový tým. Konkrétně v letech 1934 a 1996 to byl i současný šampion Slavia. Máme se proto také letos zřejmě na co těšit.
Tato svůdná teorie má jen jedno jediné slabé místo. Zatímco v nejúspěšnějších obdobích národního týmu tvořili hráči nejvyšší domácí soutěže páteř reprezentace, dnes se dají v mužstvu Karla Brücknera spočítat na prstech jedné ruky nepozorného truhláře. Z mistrovského a nejlepšího českého týmu jede na mistrovství dokonce jeden hráč! Ano, mám na mysli Standu Vlčka. Jen naprostý ignorant by mohl zpochybňovat, že držitel medaile pro vítěze ligy je slávista. Nicméně i bez ohledu na klubové sympatie je složení týmu z hlediska budoucnosti našeho fotbalu na pováženou.
Srovnejme to s Anglií. V jejích nejlepších ligových týmech Angličana skoro nenajdete. Proto není překvapení, že Albion propadl již v kvalifikaci. U nás je situace opačná jen zdánlivě. Nejlepší hráči odcházejí do zahraničí, kvalita domácí ligy nutně klesá. V nároďáku mladí hráči šanci nedostanou a kruh se uzavírá. Za pár let nebude možná kde brát. Tak si to letošní Euro ještě užijme. Bude hůř!
O autorovi| MILOŠ CIHELKA, Autor (39) je tradicionalista ctící víru otců a zásadu, že krev není voda, i pokud jde o fotbal a věrnost Slavii.
