Dodnes zůstává obrat „boj o Lidový dům“ živou rétorickou figurou. Využívá se nejen pro označení periodických sporů uvnitř vedení sociální demokracie, ale zůstává v povědomí jako jeden z mezníků meziválečných dějin. Ve starších učebnicích si jej vyhradila KSČ jako hrdinský moment zápasu proti buržoaznímu státu. Dnes se naopak zdůrazňuje stabilizace moci nové republiky, neboť vláda se tehdy konečně odhodlala použít pořádkové síly proti vlastnímu obyvatelstvu v zájmu zachování pořádku.
Do té doby vláda sice tu a tam tlumila hladové bouře (květen 1919) či potlačovala odtrženecké snahy v pohraničí. Ale proti levici sociální demokracie, až do září 1920 trvalé součásti vládní koalice, se dlouho ostýchala zasáhnout. Z hlediska obou zmíněných úhlů pohledu tedy šlo o přelomovou událost, třebaže každý z nich akcentuje jinou stránku tohoto boje.
Komu patří centrála? Majiteli Dne 9. prosince 1920 vyvrcholil již dlouho doutnající konflikt uvnitř sociálnědemokratické strany, kdy umírněné reformní vedení získalo definitivně do svého držení symbolické sídlo strany. Celá situace byla poněkud paradoxní. Politické strany totiž ze zákona nesměly vlastnit žádný majetek. Ačkoli se vůdci levicové frakce sociální demokracie, tzv. marxistické levice, zaklínali tvrzením, že reprezentují většinu členské základny, a proto mají legitimní právo užívat Lidový dům, bezpečnostní složky státu zasáhly ve prospěch umírněného vedení.
Tento postup byl zcela v souladu se zákonem. Politické strany totiž musely svůj majetek vždy registrovat na jednotlivé fyzické osoby anebo na jiné právnické osoby (například družstva). Vlastnický titul zněl ve prospěch umírněných vůdců strany, a proto z hlediska platného práva nebyl žádný problém s tím, aby marxistická levice byla násilím přinucena k vyklizení Lidového domu.
Z právnické perspektivy není na tomto konfliktu vůbec nic zajímavého.
Žaloby na vyklizení a následná exekuce ve prospěch vlastníků byly a jsou konvenčními nástroji občanskoprávní ochrany. Ovšem Lidový dům byl sídlem nejsilnější politické strany a hlediska politická se nutně prosadila proti formalistickému vidění právníků. Marxistická levice odpověděla zorganizováním velké stávky. Měla to být skutečná generální stávka, která by demonstrovala nesouhlas pracujících mas s praxí vládní moci v nově vzniklé republice. Probíhala v druhé dekádě prosince 1920 a spolu s mosteckou stávkou z roku 1932 patří k nejslavnějším stávkovým bojům meziválečného Československa.
K porozumění té stávce vyžaduje vrátit se ke kořenům sociálních nepokojů z let 1918-1920, které nebyly žádným československým specifikem, nýbrž věcí celoevropskou. Válka vedle obrovských lidských ztrát znamenala i zásadní přesuny v majetkovém rozvrstvení obyvatel. Za to mohla hlavně inflace, kterou roztočily vlády obou válčících táborů. To na jedné straně vedlo k chudnutí osob závislých na tabulkových platech, které nebyly dostatečně rychle valorizovány. Zvyšování cenové hladiny zároveň znehodnocovalo úspory drobných střádalů. Vyčerpání válčících ekonomik vedlo k nedostatku potravin, ve střední Evropě silně prožívaném nejpozději od roku 1917. Vydělávaly podniky zapojené do válečné výroby a zemědělci, kteří mohli výhodně spekulovat s potravinami.
Nechával střílet do dělníků Lidské ztráty a všeobecný nedostatek vedly k radikalizaci obyvatelstva. Logiku této situace výstižně vyjádřil německý historik Peter Heumos, který svou studii o sociálním hnutí v závěru války nazval příznačně: Dejte nám brambory, nebo bude revoluce! V českém prostředí se tato radikalizace projevovala jednak ve smyslu nacionálním, jednak v sociálním. Český nacionalismus byl uspokojen rozbitím habsburské monarchie. Bída a přídělové hospodářství však přetrvávaly i nadále a byly živnou půdou pro naděje na úspěch revolučního řešení situace. Navíc zde působil i vzdálený symbol ruské říjnové revoluce, která nabízela příslib předání moci pracujícím.
Nebylo to zdaleka jen Rusko, kde radikální sociální demokraté zkusili uchopit moc. V březnu 1919 vznikla Maďarská republika rad. V dubnu se podobný režim ustavil v Bavorsku a v červnu na několik týdnů dokonce i na území ČSR pod názvem Slovenská republika rad. V poválečné Evropě bylo obvyklé, že se socialistické strany začaly podle postoje k možnostem revoluce štěpit do frakcí. A ČSR nebyla výjimkou.
Není pochyb, že sociální demokracie vděčila za své vítězství ve volbách v dubnu 1920 podpoře radikalizovaných složek obyvatel. Spory levice a pravice ji však záhy ochromily. Její premiér Vlastimil Tusar musel v září 1920 podat demisi, protože nebyl schopen kontrolovat své poslance a vláda tak ztratila většinu. Nastala doba měření sil uvnitř strany, zatímco výkonná moc byla předána do rukou úřednické vlády v čele s Janem Černým. Jemu také připadla karta „černého Petra“, aby se vypořádal s prosincovou stávkou, která nebyla jen deklarovaným bojem za navrácení Lidového domu marxistické levici, nýbrž i analogickým pokusem o vytvoření republiky sovětů jako ve výše uvedených případech. Vláda vyhlásila výjimečný stav a použila sílu. V některých místech (například na Kladensku) dělnické rady osobující si výkon veškeré moci dokonce i vznikly. Zároveň se však ukázalo, že radikální levice postrádá dostatečný mobilizační potenciál k tomu, aby prostřednictvím generální stávky zvrátila stávající mocenskou situaci ve státě. Stávka zůstala omezena jen na několik oblastí.
Boj zaplatilo přes deset dělníků životem a stovky neunikly odsouzení. Nakonec zaplatil i Jan Černý, jenž vykonal špinavou práci za parlamentní politické strany, které svalily odpovědnost za násilí na úřednickou vládu. Když byly v roce 1953 odpůrcům komunismu kráceny starobní důchody na existenční minimum, na seznamu se objevil i Černý s odůvodněním: „Komise se na tomto návrhu usnesla pro jeho přímo nepřátelský poměr k dělnické třídě za dob kapitalistického zřízení, kdy jako ministr vnitra a předseda úřednické vlády nechával střílet do dělníků.“
Z hlediska platného práva nebyl žádný problém s tím, aby marxistická levice byla násilím přinucena k vyklizení Lidového domu
O autorovi| JAKUB RÁKOSNÍK historik
