Bienále umění Zvon má svou historii, poprvé se konalo v roce 1994 a jeho podoba se neustále vyvíjí. Mění se jeho zaměření, témata a také kurátoři. Vzhledem ke komorním historickým prostorám domu U Kamenného zvonu je samozřejmě mnohem méně rozsáhlé než souběžně probíhající trienále (dříve bienále) ve Veletržním paláci. Soustředěně a cílevědomě však sleduje české autory.
Z nejfrekventovanějších umělců jsou tu například nedávní laureáti Chalupeckého ceny – Kateřina Šedá, Barbora Klímová, Eva Koťátková nebo z těch o něco dřívějších Ján Mančuška. Kurátorskou koncepci doplňují další, s nimiž se zase tak často nesetkáváme. Vybraní umělci se zúčastnili už minulého ročníku, takže kdo navštívil obě přehlídky, může aspoň v náznaku sledovat jejich vývoj. Jsou tu autoři různého zaměření, kteří užívají rozmanité výrazové prostředky. Přitom však většina z nich (až na pár výjimek) sleduje linii umělecko-sociálních experimentů.
Vnitřní světlo Eva Koťátková vytvořila zajímavou vstupní instalaci, která vznikla přímo pro daný prostor. Byla jím inspirovaná, respektuje původní historickou architekturu. „Chodba“ z dřevěných latí vytváří strukturu, ve které se prolíná chaos s řádem. Další sál ztvárnila autorka se smyslem pro nadsázku, vtipně pojednaná kompozice má zároveň existenciální podtext, který v českém prostředí tak často v různých podobách znovu prorůstá na povrch (ze série Pasti, 2008). Přitom je její projev hravý a realizace technicky dotažená.
Zvláštní atmosféru má video Filipa Cenka a Jiřího Havlíčka nazvané Ani nevím a zachycující určité aspekty velkoměstského života s jeho anonymitou. Zaujme instalace Ludmily Smejkalové Summer Forever (2008), která působí příjemně dekorativně. Asi nic víc, ale i to je někdy dost. Zajímavý je nápad Evžena Šimery, který vytvořil černý objekt, z něhož průřezy uspořádanými do geometrických obrazců vyzařuje vnitřní světlo. Jde o energii slunečního svitu zachycenou v akumulačních článcích. Dochází tak k opačnému efektu než u vitráží katedrál, kterými sluneční paprsky pronikají přes barevná skla dovnitř. Vtipnou a osobitou výpověď má Obývací pokoj (2008) Josefa Bolfa. Skoro deset minut trvající video přináší nesrozumitelný imaginární rozhovor dvou loutek v podivném pokojíčku. Může symbolizovat nemožnost vzájemného dorozumění a nekonečné míjení představ těch, kteří spolu třeba i desítky let sdílejí stejný prostor.
Kateřina Šedá opět nabízí ty nejvšednější příběhy, které tvoří náš život a jsou vlastně mnohdy neskonale nudné. Přitom se však s nimi setkáváme na každém kroku. Umělkyně zkoumá vztahy mezi lidmi, sleduje stále vzrůstající bariéry mezi námi, nezájem jednoho o druhého. Každý si vede vlastní monolog, nemůže z něj vybřednout. Její sál je plný bizarních, těžko pochopitelných, ale často půvabných předmětů, které v nás mají zřejmě vyvolat otázky po smyslu umění v běžném životě. V jejím projevu vzniká napětí mezi podivností nápadů a jejich dokonalým technickým ztvárněním. Její umění se vedle symbolických významů stává i jakousi sociologicky laděnou sondou.
Zvláštní společenský průzkum podnikla ve svém projektu Slavné brněnské vily (2007) také Barbora Klímová. Snažila se intuitivně najít domy, které vznikly v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Nedala si za úkol je hodnotit, chtěla jen pochopit vztahy charakteristické pro tuto těžkou dobu. Některé z vybraných vil jsou překvapivě kvalitní a krásné. Snad by se dalo napsat, že výsledkem jejího bádání je potěšitelné zjištění, že kontinuita vývoje se nedá přerušit jakýmkoliv politickým nátlakem.
Zajímavou a nepřehlédnutelnou osobností se stal Jan Šerých. Systematicky pokračuje nastoupeným směrem, pracuje s nejjednoduššími geometrickými tvary či znaky a jejich skrytými významy. Zaujmou jeho úsporné a promyšlené soustavy kompozic, často určené přímo pro daný prostor a ztvárňované na zdech. Objevné jsou jeho projekce, ve kterých se proměňují geometrické tvary. Ale zdá se, že nemůže vystoupit z určitého formálního klišé, které ho začíná svazovat.
Ukaž mi, kam si nevidím Ján Mančuška se představuje projektem Ten druhý (2007), který je zároveň k vidění i na jeho samostatné výstavě v galerii Tranzitdisplay. Jde o zachycení akce, v níž žena zamalovává muži na jeho těle místa, na která si nevidí. Celý proces je zachycen na filmech tvořících základní součást instalace. Diváci se tu setkávají s jednou z mnoha poloh jeho výrazově bohaté a novým podnětům stále otevřené tvorby.
Jak tedy bienále hodnotit, jaký obraz našeho mladého umění vlastně přináší? Představuje sice různé oblasti tvorby i technické postupy, ale důraz klade hlavně na směr, který se snaží vyjádřit určité sociologické vztahy a soustředit svou pozornost především k obsahu (to ovšem neplatí pro všechny zúčastněné). V kurátorské koncepci jde záměrně o poměrně úzce vymezený pohled, který nezahrnuje další důležité tendence představované jinými umělci. Vzhledem k rozmanitosti současné mladé scény by bylo možné přijít se zcela odlišnou koncepcí upřednostňující autory, pro které je stejně důležitá, nebo dokonce důležitější forma než obsah.
Mnozí přirozeně navazují i na některé proudy minulosti, obracejí se například k meziválečné avantgardě nebo sahají ještě dál do minulosti. Hledají i nové možnosti dekoru a ornamentu. To vše opět za užití klasických i nových médií.
Všechny z naznačených možností jsou legitimní, i když by ukázaly naše umění ve zcela odlišném světle. Celková situace však svědčí o tom, že mladé české umění je na vzestupu, že tu vyrůstá řada slibných talentů. Nesnaží se a ani nemusejí nic dohánět, přirozeně se vřazují do mezinárodních souvislostí. Jejich tvorba se přitom vyvíjí samostatně, není závislá na žádných vzorech. Přináší vlastní pohled na svět, který v některých případech výrazně obohacuje celkový vývoj.
***
HODNOCENÍ LN ***** 6. bienále mladého umění Zvon 2008
Galerie hl. m. Prahy Dům U Kamenného zvonu Kurátor: Karel Císař Do 21. 9. 2008
