Nejhranější část Pucciniho Triptychu, Gianniho Schicchiho, uvádějí v brněnském Národním divadle společně s Leoncavallovými Komedianty. Divadelní praxe pravidelně potvrzuje, že diváci kombinace příliš nemilují a dávají přednost ucelenému příběhu. A právě z této zkušenosti vyšli režisér Ondřej Havelka a dirigent Jaroslav Kyzlink, když obě jednoaktovky originálním způsobem propojili do jednoho příběhu – doslova. Nejen z kusu o kolombíně a harlekýnovi, ale i ze Schicchiho učinili součást repertoáru, s nímž tlupa komediantů putuje po kalábrijském venkově.
Brněnská inscenace začíná předehrou Komediantů s prologem Tonia, který si nasazuje kašírovaný hrb a dlouhý nos. Opona jde nahoru a my se ocitneme v druhé půli 19. století na venkovské štaci komediantů se dvěma maringotkami, mezi kterými zbudovali vyvýšené pódium (scéna: Martin Černý). Vesničané už netrpělivě posedávají na lavicích před pódiem zády k publiku a v průběhu představení živě reagují i „řeší“ vlastní vztahy. Osudový konflikt žárlivosti a lásky, jehož zdrojem je principálova mladá manželka Nedda a žárlivostí mučený manžel Canio, doutnající uvnitř komediantského souboru, který s plnou silou vybuchne v Komediantech, nechá Havelka probleskovat už během prvního kusu jejich repertoáru – Schicchiho.
Havelkovi se podařilo nejen vtipně rozehrát Pucciniho komedii, ale především zvládnout přechod do tragického finále Komediantů – aniž se uchýlil ke svévolným zásahům do obou oper. Po přestávce se dispozice otočí – diváci v hledišti Janáčkova divadla se nyní dívají do „zákulisí“ komediantského ležení. Poněkud zbytečně a neorganicky se vymění také zadní horizont – místo neutrálních střech nyní prodlužuje průhled mezi maringotkami věrně namalované hlediště Janáčkova divadla. Mimo zvolenou poetiku pak působí epizoda, kdy se prchající Neddin milenec Silvio i jeho pronásledovatel, žárlivec Canio, promění v loutky a pokračují v útěku po prospektu imaginárního divadla.
Otázky vyvolávalo, proč se zvědavé šmejdění dětí po přitažlivém komediantském „hospodářství“ změní v rabování vesničanů (zjevně bohatších než komedianti), které svou šavlí zarazí až Silvio. Možná to byl i důvod, proč inscenátoři mladého sedláka oblékli do vojenské uniformy a vybavili šavlí – kterou ale zase kupodivu v krvavém závěru nedokáže před Caniovým útokem ochránit Neddu ani sebe.
Přes tyto výhrady k dílčím nelogičnostem se ale inscenátorům podařilo propojit obě opery prakticky beze švu s přirozeností tak samozřejmou, až se nabízí otázka, proč to dosud nikoho nenapadlo. Takové aranžmá ovšem extrémně stupňovalo pěvecké i herecké nároky na všechny. Je třeba vyzdvihnout, že vedle zdařilých pěveckých výkonů (včetně skvělého sboru) překvapil celý soubor brněnské opery mimořádně širokou škálou hereckého projevu, kterou takto nevídáme ani u činoherních souborů, a společným zacílením, svědčícím o tom, že Havelkovi se podařilo o své koncepci soubor přesvědčit. Protagonisté mají role vlastně ztrojené: Jiří Sulženko s objemným barytonem byl šibalským Schicchim, roztouženým Toniem i sluhou Taddeem. Pavla Vykopalová v roli Neddy přesvědčivě hraje i lyrickou Laurettu a komickou Kolombínu a snaží se zvládnout rozdílné pěvecké obory těchto rolí.
Typově přesné bylo obsazení výborného Michala Lehotského do role principála Cania, který ve Schicchim obstarává různé zvuky a rachoty, hraje lékaře a hlavně žárlivě sleduje Neddu; v Komediantech pak úlohu žárlivého starého Kapitána změní v krutou skutečnost. I Petr Levíček přesně vystihl zamilovaného Rinuccia ve Schicchim, mrštného Harlekýna v Komediantech a kumpána Beppeho, i když si lze představit kantabilnější pěvecký projev bez občasných intonačních zaváhání. A Roman Janál svým podmanivým barytonem i mužným zjevem ztvárnil Silvia jako věrohodný objekt Neddiny touhy. Atmosféru týmové práce podpořil i skvělý výkon orchestru, řízeného Jaroslavem Kyzlinkem.
V Havelkovi vyrůstá mezi operními režiséry originální fenomén, skvěle zúročující svou mnohostrannou zkušenost muzikanta a performera, který se k opeře přibližuje impozantním postupem od Nagana přes Prodanku – s velkým příslibem vzrůstajícího kreditu do budoucna. Apotvrzuje, že režisér opery musí rozumět hudbě a zpívání.
***
HODNOCENÍ LN ***** Giacomo Puccini: Gianni Schicchi Ruggero Leoncavallo: Komedianti Dirigent: Jaroslav Kyzlink Režie: Ondřej Havelka Kostýmy: Michaela Hořejší Janáčkova opera NDB Premiéra 18. 4. 2008
