Globální ekonomická krize ozřejmila, jak je ruská, na suroviny zaměřená, ekonomika nevýkonná. Až na zbraně nejsou její technologicky náročné výrobky konkurenceschopné. Týká se to i automobilového průmyslu. Ladu Kalinu si v Evropě nikdo nekoupí, a dokonce i v Rusku lidé na svůj automobilový průmysl hledí skrz prsty. V centru Moskvy už na ruská auta skoro nenarazíte, maximálně v anekdotách. „Už jste slyšel, že se Lada chystá vyrábět elektromobily? – Aha. A jak dlouhá bude prodlužovačka?“ Ropa a plyn už nestačí Je tedy jasné, že ruská ekonomika potřebuje západní investice a že udržovat celý stát v závislosti na globálních cenách ropy a zemního plynu už nepůjde. Příjmy z vývozu surovin se během finanční krize snížily na polovinu a objem peněz ve Stabilizačním fondu (státní fond, do něhož tečou zisky z exportu ropy a plynu) klesl v roce 2009 o dvě stě miliard dolarů. Proto Medveděv určil dva hlavní směry, kterými by se Rusko mělo v budoucnu ubírat a které by nutně znamenaly sbližování se Západem: nejprve v létě roku 2008 navrhl evropskou bezpečnostní architekturu, kde by Rusko s Evropou vytvořilo společnou bezpečnostní alianci proti hrozbám typu islámského terorismu, jaderné proliferace nebo pašování drog. (Minulý týden vyšlo najevo, že se ruští bezpečnostní experti podílejí na šťárách Američanů proti opiovým laboratořím v Afghánistánu.) Později Medveděv k vhodným tématům spolupráce přidal ještě modernizaci, jejíž hlavní rysy nastínil v září 2009 v mezitím proslulém článku Rusko, kupředu!.
Kýžené technologie může Rusku poskytnout jedině Západ. Pokud neposkytne, předběhne Rusko Čína, země bude přešlapovat na místě, vyvážet do Evropy zemní plyn a sunout se na okraj světové politiky. A slábnout vojensky, protože ani vojensko-průmyslový komplex není už tak samostatný jako dříve a většinu součástek musí dovážet ze zahraničí. Moskva dnes vychází z předpokladu, že bez ruské účasti není možné vytvořit plnohodnotný systém euroatlantické bezpečnosti a NATO nebude schopno zajistit stabilitu v eurasijském prostoru. Podobu budoucích vztahů Ruska s NATO skicuje Medveděvem protežovaný, vlivný a poměrně liberální Institut pro současný rozvoj (INSOR), v jehož čele stojí prezidentův neoficiální poradce Igor Jurgens. INSOR si představuje jakýsi „svaz se svazem“: NATO a Rusko by se měly fakticky integrovat a po společné inventuře rizik si určit společnou linii ke klíčovým bezpečnostním aspektům. Tato koncepce nalézá u ruského vedení alespoň v deklarativní rovině pozitivní ohlas. Jakkoliv vágní ruské návrhy jsou, lze z nich vyčíst alespoň to, že Moskva skutečně usiluje o bližší spolupráci s NATO. Otázkou zůstává, za jakých podmínek.
Jak zabránit nové izolaci Rusko ke spolupráci se Západem nemá žádnou alternativu. Hrozby jeho národním zájmům navíc leží na jih a na východ, nikoliv na západ. Ukazuje se, že nepřátelství vůči Západu a jeho institucím není natolik zakořeněné, jak by se mohlo před pár lety zdát třeba z Putinova projevu o nové studené válce na mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007 nebo z růstu obliby Stalina. Politické elity stojí před dilematem: vědí, že Západ nepředstavuje skutečnou hrozbu ruskému státu, že „jen“ svým liberálnědemokratickým hodnotovým systémem může ohrozit jejich mocenské pozice.
Ve skutečnosti je aktuální politika Moskvy, ať už prozápadní, nebo protizápadní, vždycky především pragmatickou záležitostí toho, jak si ruská „věrchuška“ vyhodnotí své vlastní zájmy. Současná prozápadní orientace nijak zásadně nezmění hodnoty ruského vedení. Nicméně Moskva v poslední době ukazuje svou dobrou vůli zcela konkrétně: zrušení plánovaných dodávek zbraní Íránu, postupné zlepšování ruskopolských vztahů nebo vyřešení léta se táhnoucího hraničního sporu s Norskem.
Co tedy dělat? Myslím, že Západ by měl ruské námluvy opatrně kvitovat a pokud možno objektivně zhodnotit, co z ruských požadavků na import technologií a společný evropský bezpečnostní systém může splnit tak, aby nepoškodil své vlastní politické, ekonomické a bezpečnostní zájmy. Přitom je třeba mít na paměti, že pokud Moskvě námluvy nevyjdou, začne se opět izolovat s tím, že „Západ prostě Rusko chápat nechce“.
***
Rusko ke spolupráci se Západem nemá žádnou alternativu. Hrozby jeho národním zájmům navíc leží na jih a na východ, nikoliv na západ.
Současná prozápadní orientace nijak zásadně nezmění hodnoty ruského vedení. Nicméně Moskva v poslední době ukazuje svou dobrou vůli zcela konkrétně.
O autorovi| MARTIN LARYŠ, dopisovatel LN v Rusku
