Příběh Pavla Kafky (* 1949), který v sobotních LN popsala Pavla Kubálková, je vlastně naprosto banální. „Ctižádostivý a cílevědomý“ mladík vstoupil do partaje hned, jak dosáhl plnoletosti. Díky normalizačním čistkám se dostal na ministerstvo zahraničí, a aby svou kariéru ještě urychlil, začal spolupracovat s StB. Působil na ambasádách v Tokiu, Aténách a Bonnu. V roce 1991 musel kvůli lustračnímu zákonu z diplomacie, začal pracovat pro Siemens a v letech 1994–2009 šéfoval jeho české pobočce. Odtud byl nedávno „vykopnut“ nahoru na post viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR, který ho prosadil do Rady pro výzkum, vývoj a inovaci, poradního orgánu vlády.
Každý jistě zná podobných Kafků spousty. Pokud zrovna nespolupracovali se Státní bezpečností, jejich minulost nikoho nezajímá. Denně o nich čtete v ekonomických a společenských rubrikách novin a časopisů. Jsou úspěšní, nosí luxusní obleky a věří v logiku trhu. Zručně žonglují s výrazy jako „zefektivnění státní správy“, „management audit“, „koučing“ či „outplacement“ a ohromují floskulemi, jako třeba „jsme globální a ve středu našeho snažení je klient“. Tyto citace pocházejí z rozhovoru s „partnerem konzultační společnosti Dr. Kaufmann & Partner“ Ivanem Chocholoušem (LN 4. 6.). Pan Chocholouš před nástupem do jedné z nejvlivnějších českých headhunterských společností šéfoval vydavatelství Mona a vydával Playboye. Před listopadem 1989 byl vedoucím oddělení kultury ÚV SSM.
Přestože v Česku došlo po roce 1989 k masové výměně elit, velká část „starých struktur“ dokázala změnu režimu nejen přežít, ale ještě na ní vydělat. Nejkratší zkratkou zpět na výsluní se pro všechny aparátčíky stal byznys. Pro západní firmy bylo zdejší prostředí terra incognita, a tak se neobešly bez kompradorů z řad domorodců. Sáhly vždy neomylně po těch, kteří měli kontakty a zkušenosti nabyté na vysokých postech minulého režimu. Siemens angažoval Pavla Kafku, General Motors někdejšího ředitele Motokovu Andreje Barčáka, Microsoft důstojníka špionáže Jana Mühlfeita, Krupp Františka Langra, který měl od počátku 60. let pod palcem vývozy československých zbraní... A tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho.
Co z toho plyne? Komunistický režim ve své poststalinské fázi a dnešní demokratický kapitalismus stály v zásadě na stejných typech lidí. Tehdy i teď vedla nejjednodušší cesta k úspěchu přes konformismus, osvojení si určitého významově vyprázdněného jazyka (pan Chocholouš nepochybně před rokem 1989 dával před anglicismy přednost rusismům), budování sítě klientských vazeb a talentu – či přinejmenším jeho předstírání – organizovat práci druhých. Nenechme se mýlit drahými auty, padnoucími obleky a decentní kolínskou: dnešní manažeři se od někdejších aparátčíků zas tak neliší. Nakonec i komunismus byl systém, v němž přes proklamace šlo o peníze v první řadě.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
