Říkalo se tomu tady plíce Prahy. Teď tomu říkáme hnojník,“ máchne rukou k oknu Pavel Sobotka v malém útulném bytě na pražském Břevnově, nedaleko kláštera a jeho krásných zahrad. Na stole v obýváku bublá zvlhčovač, Pavel a Hana Sobotkovi ale vzduch vylepšují také speciálním čističem a vysavačem. V provozu u nich bývá i malé klimatizační zařízení. V létě doma Sobotkovi ale většinou nebydlí, cestují různě po příbytcích známých, kteří jsou na dovolené. „Je tady nesnesitelné horko, jenže když otevřeme okno, neslyšíme rádio, jaký je tady hluk,“ povzdychne si Hana Sobotková. „O prachu ani nemluvím. Všechna okna máme na výpadovku, po které denně projede asi padesát tisíc aut.“
Patočkova ulice o čtyřech pruzích přímo před jejich domem udělala z bytu Sobotkových neprodejnou nemovitost. „Když jsem se sem v roce 1968 přestěhovala, byl Břevnov jedna z nejlepších pražských čtvrtí, bylo tu výhodné spojení s centrem a pracovalo se tady na výstavbě dvou silničních pruhů. Bohužel jsem netušila, že by ty pruhy mohly být nakonec čtyři a že to bude od roku 1990 jedna z nejfrekventovanějších ulic,“ krčí rameny paní Sobotková, která s dalšími postiženými sousedy založila Sdružení na ochranu Břevnova. Přes den se hluk za okny bytu Sobotkových, který je v prvním patře, pohybuje okolo sedmasedmdesáti decibelů. „Podle zákona je přitom povolený limit venku do padesáti decibelů ve dne a do čtyřiceti v noci. No, v noci to tu na silnici bývá kolem šedesáti, ale často i úplně stejně jako ve dne,“ říká Pavel Sobotka. Pro zdravý spánek je přitom potřeba, aby hladina hluku v místnosti nepřekračovala třicet decibelů.
A nejspíš bude hůř. Podle plánů pražského magistrátu má výstavba břevnovské radiály zMalovanky až na Vypich rozšířit silnici ještě o dva pruhy. Sdružení pro ochranu Břevnova se činilo, obyvatelé hlukem vibrujících domů podali žaloby. „Všechny byly odloženy. Přitom je nejspíš ohrožený i klášter, vždyť se těmi otřesy sesype!“ říká o stavbě s tisíc let starými základy předseda sdružení Josef Hrubant. Břevnovská radiála pobouřila tolik obyvatel čtvrti, že dnes funguje hned několik občanských sdružení. „Jsme pro variantu raženého tunelu. Ale už je asi pozdě. Jedno sdružení zaniklo, prý to nemělo smysl,“ říká Hrubant. Zástupce dalšího občanského sdružení Eko Břevnov právník Aleš Ohrab tvrdí, že podle plánů města bude od karlovarské výpadovky do centra denně projíždět dvaapůlkrát víc aut než dnes. Sobotkům tak bude kolem bytu dunět 125 000 aut denně.
Sobotkovi zkoušeli požádat magistrát alespoň o okna s filtrem. „Prý nemají peníze. Jenže my ten byt nemůžeme prodat. Sem by dnes už nikdo nešel. Chytří lidé to dávno prodali. Nám už nejde o lobby, ale hlavně o přežití,“ říká Hana Sobotková, která je ke vší smůle ještě silná alergička a prach je pro ni peklo.
Šílenství Karla IV.
Ombudsman Otakar Motejl minulý měsíc Pátku řekl, že nejvíce stížností dostává od občanů právě kvůli hluku. Část z nich proto Motejl předává neziskové organizaci Ekologický právní servis. Její právník Michal Bernard ale vysvětluje, že v otázce hluku panuje v naší zemí bezpráví. Ten, kdo má pocit, že zákonem stanovené normy se v jeho domě či práci překračují, si může zavolat hygienika, který sice přijede a měřením zjistí, že hluk je opravdu nad limit, jenže pak továrně, jež hluk vyluzuje, udělí výjimku a jejímu majiteli přikáže, aby problém vyřešil. Což se nestane. „Nikdy jsem v praxi neviděl, že by se třeba omezil provoz fabriky,“ říká Michal Bernard. Město Praha má výjimku až do roku 2017 rovnou na všechny silnice. A až výjimka vyprší, udělí se nejspíš magistrátu jednoduše další.
Pochopitelně se vedou i spory ohledně hluku mezi sousedy. Fidlá uhrovitý synátor paní Kadrnožkové od vedle každou neděli ráno na housle, že se i její kočce ježí srst? Možností je podat takzvanou sousedskou žalobu. „Soud se musí vyjádřit, zda je hluk takzvaně přiměřený poměru. V paneláku je obvyklé, že někdo zakřičí, na vesnici zase štěkají psi. Soud posoudí hluk v kontextu,“ říká Michal Bernard. Sousedské žaloby se ale někdy vyplácí podat i ve sporech s právnickými osobami. Mnohdy je to účinnější než se obracet na již zmíněnou „hygienu“. Koncem minulého roku se podařilo třem stům padesáti obyvatelům Hradce Králové, kteří žijí kolem vnitřního okruhu města a trpěli hlukem, vyjednat díky hrozbě sousedskou žalobou s majitelem komunikace, Ředitelstvím silnic a dálnic ČR, alespoň bezplatnou instalaci oken odolnějších vůči hluku.
„Zůstaňme raději tady, je tu méně hluku,“ říká mi ve svém autě energický muž, který bojuje s tím, co na téhle planetě v civilizaci dennodenně obtěžuje snad všechny lidi od bezdomovce po papeže. Do parčíku uprostřed Prahy si tedy sednout s Janem Stěničkou na kus řeči nepůjdeme. To bychom se uvelebili na místě, kde – jak se dozvídám – je hluk o dvacet decibelů vyšší než za zavřenými okénky jeho vozu. Pan Stěnička, který pracuje jako akustik ve Státním zdravotním ústavu, chodí z vlastního zájmu po městě se zvukoměrem (takový plechový kufřík s anténkou) a měří, jak hlučí kavárny, diskotéky nebo MHD. Profesionálně se pětatřicet let zabývá snižováním hluku strojů a ve svém volném čase se snaží informovat lidi o tom, jak snížit „zvukový smog“. „S některým hlukem nic moc nenaděláme, ale občas stačí otočit knoflíkem rádia, které stejně neposlouchám,“ říká tento předseda Hudebního ekologického sdružení (Hudekos), které každý rok, na velikonoční Zelený čtvrtek, pořádá Mezinárodní den uvědomění si hluku. S nápadem přišla před pětadvaceti lety Liga neslyšících v New Yorku a pro některé ekology, lékaře, akustiky, učitele, psychology a muzikanty je to už po řadu let tradice. Hudekos, podobně jako sdružení stejného zájmu v Kanadě, Velké Británii, Německu, Švýcarsku nebo třeba v Indii, se snaží upozornit, jak kolem sebe zmenšit zvukový smog: vypnout televizi, zvolit kavárnu bez zvukové kulisy atd.
„Kdyby se na pražské ulici zjevil Karel IV., tak by začal vyděšeně pobíhat jako pes na Silvestra. Hluk, jaký nás obklopuje dnes, totiž začal až s výrobou strojů a produkcí v devatenáctém století,“ říká Jan Stěnička. V důsledku pokroku lidstvo za uplynulé století v průměru „ohluchlo“ o pět decibelů – dnes prostě musíme mluvit mezi sebou víc nahlas než naši předci.
Moje padesátiletá známá Jitka, která pracuje jako sekretářka, se nedávno odstěhovala z poměrně pěkného bytu v té zelenější části Prahy. Už dál nemohla. Její uši trpěly nedobrovolným lapáním nelibých zvuků. Kolem samotného domu byl andělský klid, zato soused bydlící nad Jitkou hlučel. Tedy – vyluzoval pro mou známou nepatřičně hlasité zvuky vlastním tělem. „Moč potichu!“ řvala na nebožáka starého mládence nahoru do světlíku a doufala v existenci výběrového ticha. Dále Jitce vadilo to, že byl každé ráno, přesně v šest hodin dvaatřicet minut, slyšet obligátní sled pánových úkonů: klapot bačkor, odhrnutí závěsů, otevření okna, extatické chrchlání s následným mohutním odplivnutím a – ono odkvačení na toaletu. Jenže! Když jsem k Jitce přišla na návštěvu, musela jsem ji pokaždé požádat, aby vypnula patetické kvílení zpěvačky Enyi, o kterém si myslela, že vytváří pro hosty intimní atmosféru.
Snad každý, vyjma myslivců žijících na samotě u lesa, někdy okusil drobné sousedské půtky způsobené hlasitou hudbou, vyřváváním televize, kvákáním rádia, třeskotem nádobí při domácí hádce... Podle psychologů nás mnohem víc rozčilují zvuky, které nezpůsobujeme sami, ale zvuky těch ostatních. Lidé namačkaní v open spacech o tom vědí svoje (proč ta husa odvedle musí se svou matkou žvanit každý den o tom samém?!), takže jistě ocení zprávu, že jistý americký vynálezce vymyslel zařízení, které se každému zaměstnanci přimontuje do jeho pracovního boxu a díky kterému mu hluk vadí podstatně méně. Zařízení funguje na základě vědeckého zjištění, že mnohem víc nás rozčiluje hluk slov, kterým rozumíme – takže stačí, když se zvukové vlny způsobené kolegyniným telefonátem „zakódují“ a rozloží na šum.
Zvukoholici
Jeden z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti Chuck Palahniuk píše ve své knize Ukolébavka: „Lidé, co by jaktěživi nevyhodili smetí z auta, kolem vás klidně projedou s vřeštícím rádiem. Lidé, co by na vás jaktěživi nefoukli v přeplněné restauraci kouř z cigarety, hulákají do mobilů. Hulákají jeden na druhého přes prostor tvořený talířem. Právě ti lidé, co by nikdy nepoužili herbicidy nebo insekticidy, klidně kropí sousedy ze sterea dudáckou kapelou. Čínskou operou. Country.“ Proč jsou lidé neustále obklopeni hlukem nebo aspoň nějakým tím šramotem? Podle Palahniuka trpí „tichofobií“ a holdují „zvukoholismu“. „Pouštíte vlastní hudbu, abyste překryli hluk. Další lidé zapnou vlastní hudbu, aby překryli tu vaši. Vy tu svoji zesílíte. Všichni si kupují větší stereo sestavy. Závody ve zvukovém zbrojení. A s jemným nastavením výšek je nevyhrajete.“
Vytvářet kolem sebe zvuky za každou cenu je zvyk, který nás chrání od toho, abychom nemuseli myslet na to, co se děje v našich hlavách. Jak říká muzikolog a psycholog z univerzity v Hradci Králové Marek Franěk: „Pokud člověk pobývá déle v tichu, je sám se sebou, je v podstatě nucený poslouchat svůj vnitřní hlas, uvažovat o hlubších věcech.“ Dobře to znají lidé, kteří se věnují meditaci. Kolega z redakce, který strávil nějaký čas v buddhistickém klášteře v severothajském městě Chiang Mai, vypráví, jak se na začátku meditativního kurzu divil, když ho mniši požádali, aby během pobytu v klášteře nejen nepil alkohol a nekouřil, ale také nic nečetl, neprozpěvoval si a pokud možno s nikým nemluvil. Až později pochopil, že v absolutním tichu si člotéma věk nejlépe začne uvědomovat, jaké to vlastně myšlenky a emoce se mu honí hlavou, a hlavně zjistí, jak a proč ho tato různá hnutí mysli ovlivňují.
Naopak člověk obklopený hudbou jako by překrýval svoje myšlenky a pocity, které v něm písnička vytváří. Lhostejno, zda si pustí rozjuchanou popinu, tesknou baladu nebo Čajkovského. „V Anglii se na toto téma dělá mnoho výzkumů a ví se, že dnes se hudba používá zejména jako nástroj okamžité změny nálady,“ říká psycholog Franěk. Všichni také víme, že hudba dokáže spojit lidi (podobně jako sport), kteří spolu jinak nemají moc společného. V dnešním světě už to nejsou ani náboženství, ani ideologie, ani státní svátky, ale rockové kapely a taneční dýdžejové, kteří dokáží přilákat desítky tisíc lidí na jedno místo, kde všichni v tranzu s ušima zahlcenýma stovkou decibelů zažívají pocit sounáležitosti – než se po posledním přídavku rozejdou na parkoviště do svých aut.
Vedle hudby, kterou skutečně posloucháme třeba na koncertě nebo ve sluchátkách empétrojky, nás obklopuje hudba kulisová. „Zvukový smog“, jenž se na nás line nejen v kavárnách a hospodách, ale dnes už i ve výtazích, na záchodech, při čekání na přepojení hovoru a při bloumání mezi regály v obchodech. Správně zvolená zvuková kulisa umí překrýt nepříjemné zvuky a dokáže vykreslit patřičnou atmosféru. Marketingoví specialisté například vědí, že vážná hudba zvyšuje ochotu nakupujících utratit za lahve vína vysoké částky. Hudební psycholog Franěk uvádí ve své loni vydané knize Hudební psychologie výsledky výzkumů, podle kterých může líbivá hudba způsobit ochotu čekat i v nudném a nestimulujícím prostředí. Nervozitu z čekání na důležité výsledky u lékaře vám pomůže překonat třeba poslech jemného Vivaldiho. Je ale skutečně nezbytné, aby na nás v zájmu „navození té správné nálady“ ječely reproduktory i v kavárně, kam si člověk chodí v klidu (!) vypít kávu, poklábosit s přítelkyní nebo přečíst noviny? Otázkou také je, jestli na nás to, co vlastně nechceme slyšet, nějak působí. „O tom, jak na nás působí zvuková kulisa, se vedou spory. Ty informace si nejspíš nezapamatujeme, jedině vzkazy, motivy, které se opakují, nebo ty podprahové. Pokud jsou to zvuky proměnlivé, tak to v nás stopu nezanechává,“ říká neurolog z pražské nemocnice Motol Jakub Hort. Jinými slovy, zprávy v rádiu skutečně nevnímáme, pokud nechceme, ale když Jiřina Bohdalová tisíckrát zaskřehotá ústy Bédy Trávníčka, že si máme pořídit sekačku, možná jednoho dne vstaneme a jako naprogramovaný robot půjdeme nakupovat.
Věčný hvizd mučené mysli
Ticho se stalo skoro nedostupným luxusem, za dům bez sousedů nebo dovolenou bez ostatních turistů se platí astronomické částky. Přitom před sto lety ho měl každý až až. Představa ladovských zimních měsíců na venkově, kdy se za oknem bezhlučně snášely vločky, světnici osvětlovala petrolejka a ticho občas přerušil jen praskot polínek v kamnech, nám sice dnes zní líbezně, ale pro naše předky to musela být často dost tísnivá atmosféra. Ostatně mozek homo sapiens není designovaný na úplné ticho. I embryo v matčině břiše je od prvního okamžiku, kdy se mu vyvine sluch, konfrontováno s šelestem tělních tekutin a tlumenými zvuky zvenčí. Proto také pediatři nedoporučují, aby se miminka uspávala v absolutním tichu. Někteří novorozenci dokonce nejlépe usínají na bizarních místech jako třeba na zapnuté pračce.
Sluch je dokonce významnější smysl než zrak. „Pokud bychom srovnali dítě se zrakovým a sluchovým handicapem, to s poškozením sluchu na tom bude z hlediska celkového vývoje hůře,“ říká Jan Bouček z ORL kliniky pražské nemocnice Motol. Plod je schopen reagovat na sluchové podněty už v osmém měsíci těhotenství. Může se polekat a jeho tep zrychlit, nebo naopak zklidnit. Od osmého měsíce je plod schopen zapamatovat si opakovaně přehrávanou hudbu: když ji zahrajete, začne se v děloze pohybovat. Ve výzkumu prováděném na začátku 80. let matky během tří měsíců před porodem denně poslouchaly part z Prokofjevovy skladby Péťa a vlk. Čtvrtý a pátý měsíc po narození byla dětem tato hudba přehrávána. Výsledkem bylo, že se výrazně utišily a zaposlouchaly. Pokud je těhotná žena naopak dlouhodobě vystavena nikoli uchu lahodící hudbě, ale trvalému nepříjemnému hluku, dochází u ní k tzv. vazokonstrikci cév. Ke křečím konečků drobných cév, které vyživují placentu. Plod se pak hůř vyvíjí a má poté také nižší porodní hmotnost, což dále způsobuje cukrovku či obezitu.
Sbohem, vlásková buňko
Větší či menší poruchy sluchu má podle údajů Světové zdravotnické organizace více než čtvrt miliardy lidí. Hlavní příčinou naprosté ztráty sluchu je poškození vláskových buněk ve vnitřním uchu, které přeměňují zvukové vlny na elektrické signály následně přenášené do mozku. Jsou-li vláskové buňky jednou poničeny věkem, hlasitým zvukem, nemocí nebo důsledkem léčby, nikdy se už neobnoví. Přitom třeba ptákům se poškozené vláskové buňky regenerují do tří týdnů. Vědci se pokusili gen, o němž se domnívali, že tento příkaz u ptáků vydává, implantovat hluchým morčatům. Vláskové buňky se u nich skutečně obnovily, ale byly hybridní, takže sluch byl značně zdeformovaný. A to tak, že by člověk dal radši přednost hluchotě. „Teď se vědci snaží experimentálně obnovit vláskové buňky přenosem buněk kmenových. Zatím je to ale hudba budoucnosti,“ říká Jan Bouček.
Nebezpečné pro naše uši jsou hlavně zvuky ve vyšších frekvencích, což dobře znají dýdžejové, kteří při hraní na koncertech často nosí špunty do uší, přes které stále hudbu slyší, ale mají filtrované „vejšky“. Při náhlé explozi (továrny, plynu nebo máte-li to štěstí třeba sopky) může člověk utrpět sluchové trauma. Zvuková vlna poničí vláskové buňky nebo i střední ucho. Praskne ušní bubínek nebo se rozpojí řetězec středoušních kůstek. U našich prapradědečků sloužících za války u dělostřelectva to byla asi nejčastější válečná újma.
Dnes nás místo válečné techniky ohrožuje spíš přehrávací zařízení. „Vohulená“ muzika ze stereosouprav, discmanů a empétrojek může působit zvonění a šelest v uších, takzvaný tinnitus. Zatímco v minulosti ho znali hlavně starci, dnes trpí nepřetržitým pískotem v uších i ti, co ještě ani nevyslechli výsledky maturitní zkoušky.
Rizikové chování vidíme všude kolem: Jezdit třeba dlouho metrem (což už je sám o sobě zážitek v osmdesátidecibelovém virválu) a ještě si přitom uši krmit empétrojkou (většinou na 110 až 120 decibely), je doslova masová vražda vláskových buněk! Uživatelé iPodu a podobných vychytávek by proto měli svůj poslech omezit na maximálně dvě hodiny denně.
Tinnitem dnes podle odhadů trpí v České republice kolem dvou set tisíc lidí. Muzikant a skladatel Michal Pavlíček registruje šelest v uších už několik let. „Má to dva rozměry: vysoký zrnění a basový hučení,“ popsal svízel v pořadu České televize Třináctá komnata. Nedobrovolně a neustále slyšený tón vzniká nejspíš ve vnitřním uchu, kde jsou smyslové buňky. Přesné důvody vzniku tinnitu však nejsou zatím známy. Mozek vnímá signál, jako by šlo o vnímání zvuku. Ve skutečnosti ale tento „zvuk“ existuje jen v pacientově hlavě.
Pavlíček žil od svých patnácti let „bigbošem“, zpočátku hrál v maličké zkušebně a o pár let později, kdy byl na turné s kapelou Stromboli, přechodil zánět středního ucha. Na totálně zalehlé ucho ještě zesílil odposlechy na jevišti. Tehdy se mu objevilo pískání v hlavě, které již nezmizelo a léčit se moc nedá.
Píská celá Evropa
Vzhledem k tomu, že v uplynulém století vzrostl hluk ve městech sedminásobně, se není co divit, že tinnitus trápí Evropany čím dál víc. Nadlimitním hlukem je dnes v České republice postiženo až na půl milionu lidí a v celé Evropské unii jich je 210 milionů. Kromě podrážděných nervů a pískání v uších může hluk u některých lidí způsobit i vysoký tlak a zhoršovat srdeční choroby. Hluk vyplavuje stresové hormony, tím snižuje imunitu organismu, což může vést prakticky k jakékoliv chorobě, včetně rakoviny.
Ani paní Sobotková z Patočkovy ulice neví, zda to, že si nedávno prošla rakovinou, nezavinily hluk a zplodiny z ulice pod jejími okny. Naopak už ví, že její jediná naděje spočívá v tom, že se rozšíření silnice pod jejími okny ze čtyř na šest proudů bude i nadále opožďovat, protože na ni Praha zatím nemá dost peněz. Že by se domluvila s úředníky, to už paní Sobotková vzdala. „Ze začátku jsme se s nimi snažili sejít, ale neměli věčně čas, až jsme tam přestali chodit.“ A tak si manželé v letních měsících, kdy je kvůli zavřeným oknům horko k nesnesení, zvykli spát s dveřmi na chodbu pootevřenými na řetízek.
***
Počet decibelů
Ticho v obsazeném hledišti kina 30
Tlumený hovor 40
Max. hladina hluku pro zdravý spánek 40
Normální pouliční hluk 50
Televizor při běžné hlasitosti 55
Hlasitý hovor 60
Kvákání žáby 64
Silně frekventovaná ulice 70
Hlučný hostinec, potlesk v sále 70
Křik 80
Přijíždějící souprava metra 80
Silná reprodukovaná hudba 80
Kohoutí kokrhání 85
Motorová vozidla 90
Jedoucí vlak 90
Maximální hluk motorky 100
Pneumatická sbíječka 100
Hlasité obráběcí stroje 110
Techno klub 110
Startující letadlo 120
Válcovací stolice, buchary 120
Kotlárny, vypouštění páry a plynů 130
Akustické trauma 140
Proudová letadla, sirény námořních lodí 140
Sopečné výbuchy 150
Start kosmických lodí 160
***
95% hlukové zátěže má u nás na svědomí silniční doprava
Jak slyšíme Zvukové vlny zachytí boltec, tlaková vlna pak postupuje zevním zvukovodem k bubínku. Odtud prostřednictvím kůstek středního ucha, kladívka, kovadlinky a třmínku přechází na membránu oválného okénka, které rozechvěje perilymfu, uloženou v tzv. hlemýždi, jenž obsahuje vláskové buňky. Podráždění vláskových buněk se přenáší na nervová vlákna a odtud až do spánkového laloku mozkové kůry, kde je sluchové centrum. Je spojeno s jinými mozkovými centry, které zvuky vyhodnocují, a tak k nim člověk může přiřadit např. emoční náboj, zda se mu to, co slyší, líbí, či ne. Nejhorším vynálezem pro naše uši jsou sluchátka, tzv. pecky, které zdroj hluku přinášejí do absolutní bízlkosti bubínku. Přicházíme na svět vybaveni orgánem, kterým můžeme slyšet zvuky od nuly decibelů. Hluk nad pětašedesát decibelů při delším poslechu už může způsobit poškození sluchu. Hluk nad 130 decibelů člověk vnímá spíš jako bolest a orgány se poškozují trvale i při krátkém poslechu. Chcete-li zjistit, kolika decibelům je podle údajů ministerstva zdravotnictví vystaveno místo vašeho bydliště, podívejte se na hlukové mapy na: http://hlukovemapy.mzcr.cz/ Zdroj: Zdravotní ústav Brno
Řekni mi, co posloucháš...
Proč má někdo rád folk, kdežto druhý metal? Psychologové z Texaské univerzity provedli výzkum na 2000 respondentech a zjistili třeba, že lidé, kteří mají rádi Mozarta, jsou vynalézavější a tolerantnější než posluchači takového Eminema. Ti jsou ale zase energičtější a výřečnější. Hudební psycholog Marek Franěk srovnal výsledky amerického výzkumu se svým vlastním zkoumáním mezi studenty vysokých škol. Vzácně se shodovaly: žánry, které američtí vědci nazývají „optimistická a konvenční hudba“ (pop, muzikál), poslouchají ti, kteří se zajímají o módu, zatímco třeba „intenzivní a buřičskou hudbu“ (alternativní hudbu a metal) vyznávají počítačoví nadšenci. Psychologové se zabývají také „Mozartovým efektem“. Po poslechu hudby rakouského génia se totiž u testovaných osob na 15 minut zlepšil výkon v časově-prostorovém inteligenčním testu. Pak se ale hodnoty vrátily na původní úroveň. Hudba má pozitivní vliv i na matematické dovednosti a některé školy s těmito závěry začaly pracovat. V některých výzkumech se ukázalo, že muzika má vliv i na sociální chování dětí. Do škol, kde se děti vyřádí při dobře vedených hodinách hudby, chodí raději, lépe se také učí a nemají tolik sporů se svými učiteli.
O autorovi| LINDA KHOLOVÁ, redaktorka Pátku linda.kholova@lidovky.cz
