V roce 2005 vytvořila parta amerických studentů počítačový program SCIgen, který umí generovat imitace vědeckých článků. Po zadání několika „klíčových slov“ vytvořil program anglicky psaný text, který na první pohled vypadal jako vědecká studie. Nechyběly ani grafy a tabulky. Věty byly po gramatické stránce korektní, ale nedávaly smysl. Bylo to jen jakési „blablabla“ oděné do hávu vědeckého článku.
Výsledek práce SCIgenu byl natolik přesvědčivý, že se jej studenti pokusili udat jako příspěvek na mezinárodní konferenci pořádané ve floridském Organdu. K jejich velkému překvapení byl „blábol“ přijat k odpřednášení.
Jak je to možné? Řada vědeckých konferencí jsou výdělečné podniky. Autoři platí nejen stravu a ubytování, ale přispívají přímo i organizátorům konference. Většina takto získaných peněz padne na pronájmy sálů, tisk sborníků a podobné výdaje.
Pokud se povede na konferenci přitáhnout hodně účastníků, může účtování nakonec skončit významným přebytkem. Proto jsou na mnohé konference přijímány prakticky jakékoli příspěvky. Hlavní je, aby jejich autor zaplatil. Přijetí „referátu“ z počítače to dokazuje.
Ale do časopisu? To jistě ne...
Vědci si nedokázali představit, že by se něco podobného mohlo stát v seriózním vědeckém časopise, kde jsou všechny obdržené rukopisy důkladně hodnoceny.
Aféra vydavatelství Bentham Science Publisher dokazuje, že to neplatí. Student Philips Davis z Cornell University spolu s Kentem Andersonem z lékařského časopisu New England Journal of Medicine vyrobili pomocí programu SCIgen imitaci vědeckého článku a poslali jej pod pseudonymem do The Open Information Science Journal vydavatelství Bentham.
Imitace byla po údajném recenzním řízení přijata k otištění. Davis a Anderson jsou přesvědčeni, že „rukopis“ vůbec neprošel rukama odborného posuzovatele. Ten by nesmysl okamžitě rozpoznal.
Bentham Science Publishers vydává více než 200 vědeckých časopisů. Vycházejí jen na internetu a patří k časopisům s tzv. otevřeným přístupem. To znamená, že kdokoli může časopis po libosti a zdarma využívat. Náklady spojené s vydáním článku hradí jeho autoři. Proto byli Davis a Anderson také požádáni, aby uhradili částku 800 dolarů za to, že jejich „článek“ vyjde.
Zdá se, že některé časopisy přijaly strategii organizátorů vědeckých konferencí. Neberou ohled na kvalitu zveřejňovaných prací, proklamované recenzní řízení hrubě odbývají a soustředí se především na inkasování plateb.
Zdaleka to neplatí o všech. Například vydavatelská skupina Public Library of Science vydává řadu „otevřených“ časopisů, z nichž například PLoS Biology se už stačil přiřadit k nejprestižnějším vědeckým časopisům světa.
V případě Benthamu bylo ovšem pochybení zcela nepochybné. Oznámením o své rezignaci na něj reagoval odborný redaktor postiženého časopisu Bambang Parmanto. Ten je externím spolupracovníkem vydavatelství a jinak pracuje jako informatik na univerzitě v Pittsburghu.
Nesmyslnou studii údajně jako odborný redaktor vůbec neviděl, a tak nechápe, jak vydavatel mohl autorovi sdělit, že práce byla přijata. Chyba v procesu posuzování je podle něj příliš závažná.
Samotný vydavatel zveřejnil prohlášení, podle kterého společnost přijala studii jen naoko: ve skutečnosti se snažila odhalit identitu vtipálka. Autoři studie však tvrdí, že se je vydavatelství nepokusilo kontaktovat. Aféra má svůj význam i ve sporu mezi časopisy s otevřeným přístupem a klasickými vědeckými časopisy – ty přijímají příspěvky bezplatně a náklady hradí z předplatného a dalších plateb čtenářů.
Časopisy s otevřeným přístupem přinášejí výsledky vědeckého bádání všem, například i lidem třetího světa, kteří na předplatné klasických vědeckých časopisů nemají prostředky. Pro klasické časopisy jsou nevítanou konkurencí.
Ani „klasika“ není zárukou...
Klasické časopisy slibují za předplatné „záruku nejvyšší kvality“ otištěných statí. I o tom však lze pochybovat. Dokládá to případ, kdy íránští studenti dosáhli přijetí nesmyslného textu generovaného SCIgenem v časopise Applied Mathematics and Computation vydavatelství Elsevier Science.
Tento matematický časopis má punc seriózního vědeckého periodika. Svědčí o tom fakt, že má určenu oficiální „známku“, tzv. impakt faktor (činí 0,821 a systém hodnocení vědy zavedený českou Radou vlády pro výzkum a vývoj uděluje autorům za publikaci článku v tomto časopise 29,571 bodu).
***
Nesmyslný rukopis vůbec neprošel rukama odborného posuzovatele, který by rychle odhalil, že jde o neumělý podvrh
