Na první pohled se zdá, že mezi komunismem a fašismem existuje velká intelektuální asymetrie. Jak ale dokládá české vydání Spenglerova „opus magnum“, je to dojem falešný.
Zatímco Komunistický manifest Marxe a Engelse lze číst nejen jako brilantní politický pamflet, ale také jako jedno ze zakládajících děl sociologie modernity, Hitlerův Mein Kampf by dnes málokterý univerzitní vzdělanec považoval za něco víc než pouhý dokument jedné zvrácené ideologie. Tato asymetrie se však začne jevit jako falešná, vezmeme-li v úvahu širší okruh myslitelů, kteří duchovně připravovali nástup fašismu a v první fázi vlády jej často aktivně podporovali.
V románské části Evropy k nim patří například Georges Sorel, Filippo Marinetti či Gabriele D’Annunzio, v její německé části pak vedle Carla Schmitta či Ernsta Jüngera také Oswald Spengler. Přečíst si dnes znova Zánik Západu stojí za to tím spíše, že Spengler v něm završil celou jednu tradici německého myšlení, z níž se fašismus sytil.
Volksgeist a civilizace Touto tradicí je německý historismus. Na jeho počátku stojí představa protikladu mezi kulturou a civilizací, kterou začali v posledních desetiletích 18. století tváří v tvář ekonomické a ideologické hegemonii Britů a Francouzů rozvíjet někteří přední němečtí myslitelé v čele s Johannem Gottfriedem Herderem. Ekonomicky a politicky zaostalé Německo si tím kompenzovalo svůj komplex méněcennosti – a zároveň vztyčovalo obranný selektivní val proti šíření západních novot na své území.
Zatímco civilizace měla spočívat v rozvoji materiálního blahobytu a politické, tedy vnější svobody, kultura spočívala v rozvoji ducha a svobody vnitřní. Mohly-li se ekonomické, technické a politické výdobytky civilizace univerzálně šířit, pak to bylo spjato právě s tím, že se týkaly pouze povrchu života jednotlivce. Ve své hloubce nebyl tento život ukotven v abstraktních zásadách rozumu sdíleného všemi lidmi, nýbrž v konkrétních tradicích toho či onoho společenství. Poslední normy lidského jednání nepředstavovala univerzální morálka (Moralität) dedukovaná z racionálních principů, nýbrž vždy zvláštní mravnost (Sittlichkeit) povstávající z živých tradic určitého národa.
Pokud nemohly být spory mezi těmito národy řešeny aplikací všelidských norem, musely být řešeny násilím. Z tohoto hlediska nebyla válka pokračováním politiky jinými prostředky, jak tvrdil Clausewitz, ale samotnou podstatou politiky. Pokud nemohlo být mezinárodní právo ukotveno ve všelidských principech spravedlnosti – jak o tom snili liberální či socialističtí idealisté – pak muselo být právem silnějšího.
Mýlil-by se však, kdo by si tuto realistickou kritiku idealismu pletl s materialismem či sociálním darwinismem. Jak je dobře patrné z radikalizace historismu v Nietzschově filozofii života, vůle k moci není prostředkem udržení existence, ale projevuje se právě ve schopnosti v krajním případě potvrdit vlastní moc i za cenu oběti vlastní existence. U Nietzscheho také německý historismus postupně obrací svou pozornost od národů a jejich území k rasám a kontinentům: podobně jako zápas teritoriálních národů ani zápas těchto mnohem větších celků nemůže být vyřešen jinou než válečnou cestou.
Tato témata německého historismu i filozofie života jsou ve Spenglerově koncepci propojena do nové konfigurace. Dodatečným pramenem této syntézy je filozofie živé přírody Johanna Wolfganga Goetha, jenž v důsledku svého kosmopolitismu stál stranou historismu, který vznikl a rozvíjel se za jeho života. Hlavní jednotkou Spenglerovy „morfologie světových dějin“ jsou vyšší kultury, které zahrnují vždy mnoho národů a většinou i více náboženství. Podobně jako živé organismy procházejí i tyto kultury mezi svým zrozením a smrtí obdobím dětství, mládí, dospělosti a stáří. Tento vývoj není pojat příčinně, ale expresivně: materiální a duchovní artefakty i politické a hospodářské dějiny dané kultury jsou pochopeny jako vnější výrazy její „duše“ – jako postupné uskutečňování možností, které jí byly dány do vínku.
Kultury místo věků Hlavním a stále aktuálním terčem Spenglerovy teorie je zvláštní pohled, jímž se dívali na evropské dějiny pokrokářští osvícenci 18. a 19. století. V jejich očích začínají dějiny civilizovaného lidstva v Řecku (filozofie a demokracie) a Římě (právo a republika), aby posléze neblahým vlivem křesťanského tmářství upadly zpět do barbarství ve středověku a znovu přišly k sobě v novověku díky obrození antiky (renesance, klasicismus). Byť byla ideologická nálož tohoto pojetí dějin již od 19. století oslabována, zůstává dodnes patrná pod zdánlivě neutrální představou návaznosti starověku, středověku a novověku.
Pod kontinuitou tří věků ale Spengler odhaluje tři od sebe oddělené a navzájem neredukovatelné kultury – antickou, západní a arabskou. Do nich se podle něj vtělily tři jedinečné způsoby, jak může člověk prožívat sebe sama, ostatní a přírodu. Spengler tyto tři způsoby nazývá apollinskou, faustovskou a magickou duší. První má své těžiště v přítomnosti a tělesné blízkosti viditelného, druhá zase v neustálém spění ke vzdálenému a budoucímu a třetí chápe své okolí jako jeskyni, kterou zvenčí prostupuje neviditelný boží duch. Apollinská duše si představuje bytí prostřednictvím duality látky a formy, faustovská prostřednictvím pojmů hmotnosti a síly a magická jako substanci obdařenou mnoha viditelnými i neviditelnými atributy. První duše trpně přijímá požitky i strádání života v omezeném „kosmu“, druhá se snaží aktivně proniknout a dobýt nekonečné „universum“ a třetí se nechává odevzdaně prostupovat božími příkazy či milostí.
Zatímco Spenglerovo vymezení antiky víceméně odpovídá zavedeným představám, jeho koncept arabské a západní kultury je rozbíjí. Magická duše se rozvíjí v Ježíšově a orientálním křesťanství, v gnosticismu, manicheismu a myšlení Augustinově, ale také v židovství Talmudu a Kabaly či v perském mazdaismu. Své dospělosti dosahuje v islámu a stáří v abbásovském kalifátu. Západ je zase spjat s germánským křesťanstvím, které začíná v gotice a křižáckých výpravách a své dospělosti dosahuje v době baroka. Rozštěp křesťanství do dvou kultur podle Spenglera dokládá, že není podstatná litera zjevených textů, nýbrž jejich interpretace odlišnými dušemi, které jim v závislosti na své povaze dávají jiný smysl.
Přestože Spengler často ilustruje koncepty své srovnávací kulturní morfologie i příklady z egyptské, babylonské, indické a čínské kultury, nejvíce místa věnuje třem kulturám zmíněným výše. Protože jsou si navzdory své odlišnosti nejblíže, může ta faustovská, která má vášeň pro odhalování cizího, pochopit nejen sebe, ale i zbylé dvě. To, že je Spengler s to svým „faustovským“ pohledem plně proniknout apollinskou, faustovskou i magickou kulturu, ovšem může u čtenáře vzbudit pochyby, zda navzdory svému výslovnému odmítnutí historické kontinuity přece jen alespoň částečně nepotvrzuje hegelovský předpoklad, že pozdější období evropských dějin jsou svým věděním schopna plně obsáhnout předcházející období proto, že spolu s nimi patří do jediného vývojového celku.
Spenglerův výklad se sice obejde bez Hegelovy představy, že jedna kulturní forma nutně ústí do popření a dílčího zahrnutí sebe sama v další formě, přesto je možné tvrdit, že čím přesvědčivěji a důkladněji je schopen systematicky rekonstruovat vzájemné protiklady antické, západní i arabské kultury v rámci jediné konceptuální osnovy, tím více podkopává svou tezi o jejich vzájemné heterogenitě a nezávislosti. Ani kapitalismus, ani socialismus V základě Spenglerovy morfologie vyšších kultur leží předpoklad protikladu mezi činným „pobýváním“ prostoupeným nevědomým kosmickým prouděním a „bdělým bytím“, které si svět staví proti sobě jako předmět vědomé reflexe. Pobývání je prakticky ponořeno v čase otevřeném do budoucnosti, bdělé bytí chce naproti tomu uzavřít svět do bezčasého teoretického prostoru. Počátek a dětství každé kultury spočívá v prvotní diferenciaci a vzájemném vyvážení dvou stavů ztělesňujících dvě strany tohoto protikladu – šlechty (která sama povstává z rolnictva) a kněžstva. Dospělost kultury je spjata s nástupem měšťanstva, v jehož lůně se na jedné straně rozvíjí obchod, služby a produkce věcí (v protikladu k zemědělské produkci potravin) a na straně druhé se z posvátného vědění (víry) odděluje profánní vědění (věda) a tvorba (umění). Jakmile všechny vnitřní potence dané kultury byly aktualizovány, přichází stáří, v němž nevzniká nic nového, ale jen se v různých kombinacích do nekonečna opakují již dosažené formy bytí a myšlení.
Ve Spenglerově terminologii to znamená, že se „kultura“ proměňuje do „civilizace“. V ní jsou města nahrazena „světovými městy“, jejichž hlavní obyvatele již nepředstavuje „třetí stav“ měšťanů, ale atomizovaná masa vykořeněná nejen z půdy, ale také z jakýchkoliv smysluplných sociálních útvarů, které předtím tvořily právě stavy. Současně se hospodářství proměňuje z naturálního do monetárního a těžiště bohatství se přesouvá z nemovitého do movitého majetku, v němž nakonec získává převahu finanční kapitál. Západní civilizace je sice hrdá na svou demokracii, její parlamenty jsou však podle Spenglera pouze fasádou moci peněz – vždyť za ně lze koupit vše, i politické strany a jejich programy.
Vůdčí role, o niž se dříve dělily šlechta a kněžstvo, se v tomto posledním stadiu chápe buržoazie, která se štěpí na vlastníky kapitálu na straně jedné a vlastníky vědění na straně druhé. Nadvláda „bdělého bytí“ nad „pobýváním“ se v západní civilizaci uskutečňuje prostřednictvím nadvlády peněz a vědecké či morálně-právní expertízy. Na místo mužů dějinných činů (státníků, diplomatů, vojevůdců) se v hegemonním postavení ocitají muži ekonomického kalkulu a abstraktního myšlení (finančníci, vědci, právníci). To ovšem znamená konec politiky – „morálka“, údajně sdílená všemi racionálními jednotlivci, vítězí nad „mravností“ zvláštních politických společenství, národů, ras. Jejich války mají být vystřídány věčným mírem.
Všechny socialistické vzpoury proti kapitalismu musejí podle Spenglera skončit fiaskem, neboť vize socialistické spravedlnosti je poháněna tímtéž bezkrevným intelektem jako kapitalismus. V situaci, kdy se západní civilizace stala planetární, vidí Spengler jedinou naději v nástupu nového Césara, který bude schopen přebít nebezpečí mrtvolného světového míru tím, že zmobilizuje vykořeněné masy k nelítostnému zápasu o světovládu a naposledy tak ještě pozvedne politické jednání z bahna parlamentního žvanění.
Poražený vítěz Spenglerova vágní evokace západního „césarismu“ ve 2. svazku Zániku Západu (1923) získává politicky určitější kontury v Letech rozhodnutí (1933), kde identifikuje liberalismus, socialismus a bolševismus jako tři vtělení politického racionalismu, jenž svým pokusem opanovat realitu abstrakcí podlomil západní kulturu zevnitř. Zvnějšku ji pak začaly v prvních dekádách 20. století stále více ohrožovat barevné rasy. Západ je tak postaven před jasnou volbu: buďto nastolí světové impérium, které obě tyto vzpoury nelítostně potlačí, nebo jim sám podlehne.
Osmdesát let po této diagnóze nemají Spenglerovi konzervativní pokračovatelé důvod k oslavám. Bolševismus byl sice po dlouhém boji poražen, dvacet let po jeho konci však nestojí v čele největší mocnosti Západu nový César, ale představitel dvou jeho úhlavních nepřátel – liberalismu a barevné rasy. Ze Spenglerova pohledu musí být dnes zkáza Západu již neodvratná...
***
Západní civilizace je sice hrdá na svou demokracii, její parlamenty jsou však podle Spenglera pouze fasádou moci peněz – vždyť za ně lze koupit vše, i politické strany a jejich programy
O autorovi| PAVEL BARŠA, Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů, Přednáší na FF UK a anglo-americké vysoké škole. politolog
