Vždycky byl mužem přinášejícím živou vodu. Křehké postavy, nevtíravě, byť viditelně elegantní, s klidnými gesty a pevným a jen málokdy zvýšeným hlasem, okamžitě si získával autoritu. Ať už jako kdysi nejmladší šéfredaktor velkých novin, nebo jako asfaltér, či jako osmdesátiletý předseda první demokratické organizace českých novinářů po letech komunistické totality. Mohl by vyučovat rozvážnosti a zároveň rozhodnosti, nezdržující se ohlížením nad rozlitým mlékem v minulosti.
Poznal jsem ho v pondělí dvacátého listopadu v devětaosmdesátém na schůzce skupinky novinářů v paláci Charitas na Karlově náměstí. Přesněji řečeno novinářů exkomunikovaných komunistickým režimem z redakcí a považujících za svou povinnost obnovit prestiž žurnalistiky a jejího podílu na zřejmě již neodvratně se osvobozujícím veřejném životě. Většina byli takzvaní osmašedesátníci a účastníci společenského kvasu u nás tehdy, již před více než dvaceti, a z dnešní perspektivy dokonce už před čtyřiceti a něco lety. Již předtím vytvořili neoficiální Klub novinářů Pražského jara a Mirek se stal předsedou.
Po vzniku Syndikátu českých novinářů o pár týdnů později se klub stal jeho nejpočetnější složkou s jasně vyprofilovaným mravním kreditem. I když mezi některými členy často převládal stesk po někdejších hvězdných minutách a touha především po společenské satisfakci, a nedostávalo se sil nalézat své místo v nové skutečnosti. Mirku Jelínkovi byla však nostalgie cizí a zajímala ho jen aktuální přítomnost a budoucnost. A stejně jako v květnu devětašedesátého bez zbytečného naříkání vyskočil z rozjíždějícího se vlaku normalizace v redakci, kterou do té doby vedl, a nastoupil k asfaltérům, také nyní bez zdržujícího sentimentu opustil partu, které si jinak velice vážil, a vyrazil za svým posláním do neklidného světa demokraticky se emancipující české žurnalistiky.
Bylo mu dvaatřicet, když se stal šéfredaktorem Mladé fronty, a prožil s ní téměř celá šedesátá léta, nevyjímaje doby jejího heroického vzepětí tváří v tvář sovětskému vpádu v osmašedesátém. Bylo mu o deset let víc, když spojil svůj život s nebezpečným povoláním plným manuální námahy a ohrožení zdraví, ale také nezapomenutelných kamarádství a krás viděných z výšky pražských střech. Bylo mu jedenašedesát, když jsem ho poznal, a spolu jsme se snažili dát českým novinářům novou stavovskou organizaci, v jejímž předsednictvu byl od prvopočátku a osm posledních let byl v jejím čele a stále neúnavně bojoval za svobodu slova a nezávislost žurnalistiky. Bylo mu čtyřiašedesát, když na následujících sedmnáct let zakotvil v Hospodářských novinách a neustále s vervou sledoval život kolem nás a komentoval jej na stránkách listu i jako pohotový bloger.
Za několik týdnů to bude dvacet let, co jsem ho poznal. Jako vždy realistického, čestného, korektního, elegantního muže s obdivuhodným optimismem a vůlí jít kupředu. Jako dnes již vzácný druh novináře gentlemana. Vždycky byl nosičem živé vody. Ale v úterý už nestačila a zvítězila krutá nemoc. Miroslav Jelínek ve věku jednaosmdesáti let zemřel.
***
Poslední rozloučení s Miroslavem Jelínkem se uskuteční ve čtvrtek 15. 10. ve 13 hodin ve velké obřadní síni strašnického krematoria
O autorovi| Vladimír Bystrov, publicista
