* LN Vzpomenete si na své první setkání s literaturou?
Bylo mi pět let a k babičce, která prodávala dříví, vešla jako zákaznice paní spisovatelka – z mého pohledu našminkovaná a afektovaná „ježižena“. Prohlásila mě za milého chlapečka, ježto do mých citů neviděla, a věnovala mi knížku úděsných pohádek. Babička mi později vynadala: „Proč sis to od ní vzal? Vždyť mi nezaplatila za dříví!“ Což bylo mé první setkání s literaturou a s literátkou, na jejíž jméno si už nevzpomenu. Špatná zkušenost mne kupodivu neodradila od další četby, záhy jsem přelouskal otcovu knihovnu a ve škole se spolužáky četl pod lavicí Osudy dobrého vojáka Švejka, román pro nás tehdy zapovězený. Když jsem pak na filozofické fakultě uvažoval o tématu dizertační práce, uvědomil jsem si, že životem a dílem Jaroslava Haška se dosud nikdo seriózně nezabýval. V té době byla známa sotva třetina jeho povídek, protože psal pod mnoha pseudonymy. Začal jsem pátrat v archivech a podílel se na vzniku jeho bibliografie. Haškovo autorství bylo často možné určit podle místopisných narážek a biografických motivů, zároveň i rozborem stylu, což je ovšem nejošidnější, protože měl své napodobitele. Čím dál víc mě lákalo pustit se do Haškovy biografie, a nakonec jsem sepsal Toulavé house – tak Haška nazývali žižkovští kočové pro jeho kolébavou chůzi, když bloudil mezi lokály. Knížka měla úspěch; jak říkával pan Hrabal, vyšla mezi otáčecími dveřmi, tedy v roce 1969.
* LN Zmínil jste Bohumila Hrabala. Jaké na něho máte vzpomínky?
Měl jsem to zvláštní štěstí, že jsem ho potkal v roce 1963 a setrval s ním v nepřetržitém kontaktu dalších čtyřiatřicet let. Kdekdo o něm dnes vykládá historky, mnohdy jsou přehnané. Hrabal byl především básník, a žádný hospodský vypravěč. Člověk, který vám citoval Kanta v originále a díky svým kontaktům se světem, v němž se jeho jméno stalo pojmem, znal spisovatele a filozofy, o nichž jsme my nic netušili. Vážím si okamžiků, kdy jsem s ním sedával sám v někdejší hospodě U Sojků, to ještě nehrával divadlo: byl totiž také velký herec a většina vzpomínajících si dnes vybavuje jeho gesta, aniž by pochopili, co se za nimi skrývalo. Pro mě byl Hrabal filozof umění.
* LN S Hrabalem vás spojovala i záliba ve Švejkovi, kterého mnozí vnímají jako pejorativní obraz národní povahy.
Kéž by byl národ tak chytrý, aby vždy prohlédl demagogické sliby a fráze, jimiž bývá ohlupován! Kéž by byl vždy tak chytrý jako literární Josef Švejk, který sice občas projeví krutou ironii, ale zároveň zůstává příjemným a vtipným společníkem. V lepším případě s ním máme společný rys ironie těch, kteří jsou stísněni na křižovatce Evropy. Právě středoevropská mentalita nás nutí nehlásit se příliš k ideálům, už z toho důvodu, abychom nebyli znova zklamáni. Také myslím, že máme – Gott sei Dank! – jistý smysl pro slovní humor, což souvisí s charakterem češtiny. A teď promiňte, musím zapít svou tabletku.
* LN Červeným vínem?
Ovšem. Beztak všichni dopadneme jako Bohumil Hrabal, který říkával: „Jeden den beru ty modré pilulky, druhý den červené.“ Nedokázal se už v těch pokrocích medicíny jinak orientovat.
