Není tomu jinak pro Priscillu Elonga, asi třicetiletou ženu v domácnosti se čtyřmi dětmi. Priscilla žije ve čtvrti Makala. Každý den nabírá vodu do dvacetilitrových kanystrů na parcele svého souseda a odnáší si ji domů. Ne každá žena má ale takové štěstí. Jak sama říká, „moje sestra Ruth je na tom hůř, žije ve čtvrti Ngiri Ngiri a pro vodu chodí denně několik kilometrů. Nabírá ji z prasklé vodovodní trubky, která trčí ze země. Často se ale stává, že tam musí čekat několik hodin, protože voda teče jen občas.“ Noční proud To, že jsou kohoutky vyschlé, není věc výjimečná. Kvůli nefunkčnímu systému distribuce vody je tato životně důležitá tekutina dodávána do oběhu pouze několik dní v týdnu (v období sucha několik dní v měsíci) a teče po dobu několika hodin. Zvýhodňovány jsou samozřejmě oblasti, kde se nacházejí strategické budovy. Na tento systém tak doplácejí chudší čtvrti.
„Necháváme kohoutek stále otevřený, kdyby voda začala téct. Nesmíme zmeškat žádnou příležitost. Pod kohoutkem stojí vždycky lavor, a když se voda objeví, plníme postupně všechny nádoby, co doma máme. Problém je, že ji velmi často pouštějí jenom v noci, takže se musíme u kohoutku střídat,“ popisuje postarší žena Fifi Bituli Kihunga. Toto jsou důvody, proč obyvatelé Kinshasy vytvářejí nové, alternativní strategie, jak vodu získat. Lidé, kteří žijí v níže položených částech Kinshasy, si hloubí vlastní studny. Ti, kteří bydlí na periferii, využívají vodu z řeky a téměř všichni sbírají dešťovou vodu. Do řeky míří veškeré odpady z domácností, lidské i zvířecí exkrementy a chemikálie využívané v zemědělství. V řece se lidé také myjí a perou si v ní své prádlo.
Spodní voda je znečištěna stejným způsobem. Ve čtvrti Kintambo, která leží v těsné blízkosti hřbitova, se ve spodní vodě našly dokonce zbytky lidských těl. Bohužel však velkému počtu obyvatel nezbývá než tuto vodu využívat. V lepším případě slouží pouze k užitkové spotřebě, v horším případě k uhašení žízně.
Obyvatelé Kinshasy mají neuvěřitelnou schopnost využít jakékoli ekonomické příležitosti, která se jim naskytne. Toto se také velmi dotýká obchodu s pitnou vodou. Ti, kteří mají na svém pozemku kohoutky s tekoucí vodou, ji prodávají svým sousedům nebo ji balí do mikrotenových sáčků a prodávají ji na nejfrekventovanějších místech, jako jsou autobusové zastávky nebo tržiště. Do procesu je zapojena celá rodina. Staré ženy vodu balí a ti nejmladší ji chodí prodávat.
Další způsob, jak lidé využívají toho, že jim voda z kohoutku teče, je, že ji prodávají dělníkům na staveniště. Z prodeje však mají velmi malý zisk, protože peníze, které takto získají, často utratí za autobus zpátky domů.
Balená voda je luxus Samozřejmě i v Kinshase je možné koupit si balenou vodu. Tento způsob je však nedostupný pro většinu obyvatelstva, která je chudá. Jen pro srovnání: průměrná rodina v Kinshase má sedm dětí a její průměrný příjem je 50 dolarů měsíčně. Litr a půl balené vody stojí jeden dolar. Mezinárodně uznávaná minimální hranice pro denní spotřebu pitné vody (určeno k pití a vaření) je přitom 20 litrů na osobu.
Alternativní strategie, které obyvatelé Kinshasy využívají, aby získali vodu, mají přímý vliv na jejich zdraví. Každý třetí člověk, který navštíví lékaře, trpí onemocněním způsobeným zdravotně závadnou vodou. Každý den v Kinshase umírají stovky lidí na průjmová onemocnění, malárii a břišní tyfus. Bohužel oni sami si však velice často neuvědomují spojitost mezi nemocemi a kontaminovanou vodou, anebo jednoduše nemají na výběr.
Je velmi smutné vidět lidi trpět žízní v zemi, která je tak bohatá na vodní zdroje. Dokud se nebude investovat do zchátralé vodní infrastruktury a nezmění se politika státního monopolu REGIDESO, který se v Kinshase stará o rozvod pitné vody, bude Kinshasa nadále žíznivým městem, lidé budou dále trpět nemocemi způsobenými zdravotně závadnou vodou a budou stále nuceni vodu sbírat, filtrovat a převařovat.
***
Průměrná rodina v Kinshase má sedm dětí a její průměrný příjem je 50 dolarů měsíčně. Litr a půl balené vody stojí jeden dolar. Mezinárodně uznávaná minimální hranice pro denní spotřebu pitné vody je přitom 20 litrů na osobu.
O autorovi| HELENA HUMŇALOVÁ, Autorka studuje univerzitu K. U. Leuven v Belgii, v Kinshase působila jako dobrovolnice
