Za všechno může brněnský vydavatel Jaromír Kratochvíl ze Studia Indies a všudybyl Facebook. Před dvěma lety se na mě první jmenovaný obrátil, jestli bych nenapsal pár slov do bookletu k cédéčku s reedicemi dvou alb jazzrockové skupiny Mahagon. A najednou se mi hodinky začaly prudce přetáčet zpátky, jak ve snu z buňuelovského filmu.
Mahagon byla totiž úžasná kapela, kterou dal dohromady ze spolužáků jednadvacetiletý (!) konzervatorista Petr Klapka a v půlce 70. let se blýskla na Pražských jazzových dnech. Napřed vydala singl Půlnoční bál, který v Melodii vyhrál jako nejlepší SP deska roku, a Zdena Adamová, tehdy již Klapkova partnerka, vylétla coby mimořádná pěvkyně dávno předtím, než Lucie Bílá obula neposlušné tenisky. To víte, že mě v normalizační nudě takový fousatý jurodivec zaujal a udělal jsem s ním hned rozhovor do Melodie.
V roce 1977 vyšlo Mahagonu první nedoceněné eponymní album, které Petr sám celé napsal a zaranžoval, a mezitím se pokoušel zachránit tehdy bezútěšnou kariéru Michala Prokopa. Mahagon vydal ještě písničkové LP Slunečnice pro Van Gogha (1980) se slaboduchými texty Jaromíra Machka a Pavla Vrby a nahrál pozoruhodné nezvalovské album Signál času (1980) Jana Spáleného.
Ani jsem se moc nedivil, že to v létě 1980 buřič Petr zabalil a se Zdenou a synkem Petříkem přes Mnichov zamířili do Ameriky. Málem třicet let jsem o nich nevěděl nic, až teprve v rámci pátrání po informacích do zmíněného bookletu jsem na ně získal jakýsi kontakt přes baskytaristu Olympiku Milana Brouma a zkoušel se spojit. Nula bodov.
Náhle se nade mnou rozklenula hollywoodská duha. Před týdnem se ozvali sami přes Facebook! A dozvěděl jsem se, že Petr vede v městečku Merrimack ve státě New Hampshire hudební školu se dvěma sty studenty a pěti učiteli, a třebaže mu Zdena nadává, že je „v posledních letech spokojený jezevec“, upozornil mě na své nové připravované CD Klapka – Version 5’5. Zlatá svoboda! Kliknete si na YouTube a můžete okamžitě zjistit, že pakliže onen odporný emigrant nazve jednu skladbu Pumprdliky Tydliky, s hlubokým vnitřním uspokojením se zaradujete, že dávno neviděnému kamarádovi Klapkovi i po těch letech pořád stejně krásně hrabe a tuze rádi byste ho viděli.
Náhoda je blbec. Pozítří slaví tato polozapomenutá velká osobnost našeho jazz rocku pětapadesátiny (na rozdíl od spolužáka Kocába nestihl být v žádném fondu ani ve vládě, že) a je pro mne příkladem našince, který se uměl prosadit i v tvrdém prostředí amerického show businessu (čest práci soudruhům z Haló novin), aniž by měl potřebu obtěžovat a prsit se tím v rodné vlasti. V našem bahýnku se ovšem řeší daleko závažnější otázky, jako je-li přední zpěvačka Dara Rolins automobilovou vražedkyní, nebo obětí, které jakýsi trapný chlap vjel schválně pod kola. Jestli nám ten nahoře bude přát (čímž nemyslím novopečeného ministra vnitra, jenž se velice rychle spřáhnul s estébáckým póvlem), zajedu se brzy za Petrem do Ameriky poradit, jestli to už zase není na emigraci.
