V nabídce českých knihkupectví je nyní dvacet knih Václava Klause, včetně poslední opatřené tradičním názvem Rok osmý. To činí z prezidenta jednoho z nejplodnějších autorů české současnosti. Pro srovnání: Ludvík Vaculík má momentálně v prodeji čtrnáct titulů, ovšem jde v podstatě o celoživotní dílo soustředěné do sebraných spisů.
Zároveň je Václav Klaus autorem nejpřekládanějším. Jak skromně poznamenal v předmluvě své poslední knihy, v loňském roce se jeho Modrá, nikoli zelená planeta dočkala dánského, arabského, japonského, černohorského, brazilského a holandského vydání.
O tom se Vaculíkovi ani nesní.
Z předmluvy se dále dozvíme, že při návštěvě Káhiry byla Václavu Klausovi zima – „ač byl únor a čekal jsem teplo, museli mi tam jako dárek koupit zimní kabát“ – i vpravdě fascinující skutečnost, že v loňském roce ležela sněhová pokrývka v okolí prezidentské vily plných 49 dní, letos 44 dní.
Kabát se tedy hodil.
Co je však podstatné. Na tiskové konferenci spojené s uvedením Roku osmého Václav Klaus prohlásil, že chce aktivně působit ve veřejném životě i poté, co skončí jeho mandát na Pražském hradě.
Jak, neupřesnil.
Představme si následující situaci: Václav Klaus se po odchodu z Hradu obklopuje lidmi, jako je Ladislav Jakl, Jana Bobošíková nebo Ladislav Bátora, a zakládá politickou stranu s výrazně euroskeptickým programem, která – vyhraněnou ideologií, kritikou politické korektnosti a zkompromitovaných evropských elit i nepřehlédnutelným populismem – oslovuje voliče z levé i pravé strany politického spektra.
Zdá se to nepravděpodobné? V případě tak pronikavého a ambiciózního politika, který dvacet let bezprostředně ovlivňoval dění v zemi (a to je nějaký návyk!), je to myslím docela uvěřitelný – a zřejmě i životaschopný – scénář. Ministerstvo obrany připravuje velké oslavy stého výročí vzniku československých legií. Jenom obnova legionářských hrobů by měla vyjít na 200 milionů korun. Vzniknout by mohla replika legionářského vlaku i film. Už proto, že se o legiích a legionářích 40 let nemluvilo.
Nic proti. Je tu však další skupina vojáků, ještě opomíjenější a v historickém povědomí národa zcela zahlazená. Je jí přibližně 200 tisíc Čechů padlých v první světové válce na straně Rakouska (a pro pořádek: jakkoli legie přispěly k vzniku československého státu, rozhodně nebyla tato válka soubojem dobra a zla).
Je v tom až bizarní rozpor: na českých a moravských návsích nebo náměstích menších měst stojí stovky malých pomníků se jmény padlých rodáků, a zároveň jako by tyto oběti v našich dějinách ani neexistovaly, nejsou zmiňovány a rozhodně se netěší sebemenšímu kultu. Jejich památka je tak rozdrobena do tisíců pomníčků, ale nikdy – za první republiky, v době komunismu ani nyní po roce 1989 – se nedočkala státem posvěceného gesta, výrazného symbolu, například oficiálního památníku. Ten totiž vždy ztělesňuje státní ideologii, a do té tito mrtví nikdy nezapadali.
O autorovi| DAN HRUBÝ, vedoucí magazínu Pátek LN
