Víte, jaký je rozdíl mezi ceremoniářem a teroristou?
S teroristou se dá vyjednávat. Jindřichu Forejtovi (31), řediteli protokolu Kanceláře prezidenta republiky, v době příjezdu Svatého otce ale moc do vtipkování nebylo. Jako věřící člověk se sice těšil na katolický megasvátek, jenže jako šéf protokolu se už mnoho měsíců předem budil, aby si bez rozsvěcení (to by se vzbudil úplně) zapsal, na co si jeho podvědomí právě vzpomnělo. Za hladký průběh výjimečné návštěvy odpovídal totiž právě tento robustní, růžolící, lehce ráčkující a etikety znalý muž, schopný vysypat z rukávu britské vévodské rody přesně v tom pořadí, jak šly za sebou. A také schopný na vrcholku Sněžky (výstup se svým prezidentem zvládl poprvé v životě) vytáhnout z kapsy kravatu a vzdor surovému horskému vichru si ji uvázat. Měl tam totiž jít vstříc panu kardinálovi. „A to už bych si bez kravaty připadal téměř jako nahý.“ Teď se ale v kulaté jídelně Pražského hradu, která bývala kdysi součástí bytu prezidenta Masaryka, pokouším o nemožné: Udělat zajímavý rozhovor s mužem, k jehož profesionálním dovednostem patří krátká paměť. Z křišťálového lustru, starobylých rytin, naleštěného nábytku a vzácných koberců, tlumících každý krok, na mě chtě nechtě doléhá velebnost místa, kde k zaměstnaneckým benefitům patří luxusní výhled z okna.
* Co jste vy osobně považoval za nejkritičtější moment návštěvy Svatého otce u nás?
Těch malých obav byla celá řada. Přiznám se, že poslední dny jsem prožíval jako v nějaké jiné realitě. Uprostřed noci se probudím, posadím na posteli a hlavou mi běží, co se možná zapomnělo nebo co by se ještě mělo ověřit. Měl jsem na nočním stolku sešit a tužku, ani světlo jsem už nezapínal, jen si napsal poznámku – ráno jsem pak měl problém to po sobě přečíst. A jak se návštěva blížila, stránek přibývalo.
* Co například jste si v noci napsal?
Třeba jsem se probudil a napadlo mě: Děti! Jak známo, Svatého otce vítá na letišti pan prezident, jeho manželka, zástupci katolické církve, ale většinou tam bývá také přivítání dětmi. Ale to bylo někdy v polovině července, takže byl ještě dostatek času, papežovu návštěvu jsme připravovali zhruba deset měsíců. Přirozeně s blížícím se datem stoupala nervozita. Kolegové v Brně měli dokonce velké odpočítávání, zaznamenávali každou minutu, která zbývala do příjezdu Svatého otce do Brna. Taková papežská návštěva je výzva. A já to bral jako věřící katolík i osobně. Přijíždí člověk, který nám přináší své poselství. Měl jsem opravdu velkou osobní radost.
* Když se nacvičují ceremoniály třeba ve Španělském sále, kdo představuje papeže? Nezkusil jste si to vy sám?
Řekněme, že jsou tam lidé, kteří přejímají na tu chvíli úlohu hlavních postav. Protokol znamená všechno připravit do maximální míry, do jaké to jde. Na druhé straně, umění protokolu spočívá také v tom překlenout, když se něco, co bylo mnohokrát připraveno, stane jinak. Zachovat klid. Chladnou hlavu. Umět si poradit. Protokolární pravidla můžou být rigidní, ale protokolisté by neměli být roboti. Úloha šéfa protokolu je být s panem prezidentem ve chvíli, kdy všichni ostatní jsou již třeba v sále, ceremoniál začíná. A pokud ceremoniál začíná fanfárami, měl by mít v ruce stopky a říct: Teď je ten okamžik.
*
To mě právě zajímá: Jak se vlastně významná návštěva popohání, když se zapovídá, když zkrátka nedodržuje minutovník? Přece si nemůžete před britskou královnou významně poťukávat na hodinky nebo tahat Svatého otce za sutanu?
Tito lidé jsou vnitřně velmi disciplinovaní. Oni vědí, že program se ubírá dál, vědí, že v dalším bodě programu na ně čekají další lidé a je vůči nim nezdvořilé přijít pozdě nebo zkracovat program. Nikdo ale nemůže chtít po papeži, aby vytáhl zpod sutany minutovník, zalistoval v něm a řekl: Teď je šestnáct padesát a já musím jít dál. Od toho tam jsou moji kolegové. Jsou nacvičené pohledy, gesta, pohyby, někdy už jenom vaše objevení se v zorném úhlu vašeho šéfa znamená, že je čas. Ale je to nevděčné, kolikrát musíte vstoupit do situace, která je zúčastněným velice příjemná. I když sám lidsky nechcete, profesně musíte. Oblíbený žert pana prezidenta ostatně je: Víte, jaký je rozdíl mezi teroristou a ceremoniářem? S teroristou se dá vyjednávat...
* Je některý ze světových politiků pověstný svou vzpurností vůči minutovníkům?
Asi nečekáte, že by teď šéf protokolu vyjmenovával politiky. Řekněme, že pokud má některý ze státníků osobní přístup k plánovanému programu, je to věc, která se řeší v tu chvíli na místě. Záleží také na tom, o které části světa mluvíme. Evropa je důslednější, tady se uplatňují modely z Anglie, z Německa. Ale potom máte asijské nebo africké modely. A tam je, abych tak řekl, časová flexibilita poměrně víc vidět.
* Anglické královně se nesmí tisknout ruka, jen se letmo dotknout. Je možné ji stisknout papeži? Sluší se mu ji raději políbit? Pokleknout?
Postavení papeže je zvláštní. Není to prezident, není to klasický monarcha, ale volbou se stává monarchou unikátního státu. Papeži se ruka pochopitelně podat může, pokud ji on nabídne k podání, neměla by se mu podávat první. Ale pokud on ruku podá, bylo by nezdvořilé ji nepřijmout. Katoličtí věřící, stejně jako v případě biskupů, kardinálů a dalších hodnostářů církve, mohou prokázat Svatému otci úctu tím, že políbí takzvaný Petrův prsten, který papežové dostávají v rámci intronizačního ceremoniálu na Svatopetrském náměstí. V tom prstenu, kterému se říká rybářský, neboť papežové jsou nástupci svatého Petra, se v minulosti uchovávaly i ostatky. Třetí způsob pozdravu je pokleknutí. Doba se ale vyvíjí. Ve 30. a 40. letech, v časech Pia XII., když papež jenom procházel svým úřadem, ho úředníci vítali vkleče. Vzpomínám si na jednu fotografii, Pius XII. na ní jde vatikánskou zahradou, v ruce drží breviář, čte si a míří k vozu. Jeho šofér klečí u otevřených dvířek vozu, klečí a zároveň salutuje.
* Odkud vlastně čerpáte informace, jak se správně k celebritám chovat?
Lidé jsou často přesvědčeni, že existuje nějaká Zlatá kniha protokolu, která leží někde tady, a když tak prostě nalistuju příslušnou stránku. Nic takového neexistuje. Lze čerpat ze zkušeností předchůdců, z tradice. Pro mě osobně ale není až tak důležité, jak je to teď, ale proč se to tak vyvinulo. A když jdete do historie, mnohé se vám vysvětlí.
* Měl jste někdy nějaký osobnější moment s politikem či monarchou?
Řadu. Velmi rád třeba vzpomínám na návštěvu kambodžského krále před dvěma lety. Král je nám velmi blízký, strávil tady dětství v době politických nepokojů v Kambodži, strávil zde doby studií, než šel do Paříže, mluví krásně česky, prý dokonce s lehkým pražským přízvukem. Oficiálním jazykem měla být francouzština. Král přilétal linkou, já doprovodil pana velvyslance k letadlu. Když se dveře otevřely, říkám: „Soyez le bienvenu, Votre Majesté, a Prague.“ A on se tak na mě podívá a povídá: „A proč nemluvíte česky?“ Absolutně bez přízvuku.
* Jaké vlastně by měl mít šéf prezidentova protokolu vzdělání?
Já mám právnické vzdělání. A jak to tak bývá, díky paní učitelce Zajíčkové jsem už na základní škole získal mimořádný vztah k historii, ona to dokázala vyprávět tak, že jsem rovnou ze školy šel a koupil si knížku. Sice neexistuje nějaká kouzelnická škola protokolu, existuje ale škola, kde se protokol přednáší v rámci výuky. Jenže po týdnu jsem chtěl odejít, protože mi třeba řekli: Do čtrnácti dnů se musíš naučit všechny evropské řády. Jejich jména, jejich třídy, rozdíly v jednotlivých třídách, jestli se užívají, nebo ne...
* To byste uměl ještě dnes?
Jsou věci, které vám naskočí, jakmile zavřete oči. Pak jsem se zase třeba učil šlechtické rodiny Evropy. A když takhle zavřu oči a vzpomenu si na Británii, kde je asi 32 vévodských rodů, jsem schopen vám je odříkat ještě dnes: Norfolk, Somerset, Richmond... (odříkává je dál, jako když bičem mrská) Tehdy jsem si říkal: Má to cenu? Ale může se to hodit. Při návštěvě jedné evropské země jsem dostal navštívenku jistého diplomata, za jehož jménem bylo pár zkratek. Vztahovaly se k řádům – a já jsem čtyři z nich dokázal rozšifrovat. V tu chvíli je to takové velmi hezké pohlazení.
* Musíte mít pro tu práci nějaké speciální vlastnosti?
Ředitel protokolu nesmí mít pocit, že pracovní doba začíná v osm a končí v půl páté. Musí být komunikativní. Musí mít svou práci rád. A taky... by měl mít velmi krátkou paměť. (směje se) Pražský hrad je velmi specifické prostředí, je to jedna velká rodina.
* Když zmiňujete Hrad – ve vídeňském Hofburgu jsou normální byty. Dal by se koupit byt na Pražském hradě? Hofburg měl problémy s byty už za Františka Josefa I., v rámci velkého dvorního auditu se přišlo na to, že ty byty patří úplně cizím osobám, které je získaly buď vydržením, nebo pronájmem od dvorních úředníků. Na Pražském hradě byt koupit nelze. Hrad je národní památka. Byl tady kdysi byt pana prezidenta. Ale doba, kdy tady úředníci měli služební byty, je dávno pryč.
* Mimochodem, kde vlastně spí britská královna, když přijede?
Pražský hrad měl ve 30. letech k dispozici takzvané státní apartmá. V době prezidenta Beneše se zrekonstruoval výběžek Pražského hradu na Prvním nádvoří, my mu říkáme Carolovo křídlo, protože prvním hostem, který tam přenocoval, byl rumunský král Carol a jeho syn, korunní princ Michael z rodiny Hohenzollern-Sigmaringen. V dnešní době ale jsou nároky na ubytování jiné než kdysi. A my těžko můžeme konkurovat stálému servisu hotelů. Poslední státní návštěva tady přespala počátkem 90. let., princ Charles s princeznou Dianou, to byla jedna z posledních návštěv, která spala na Pražském hradě. Jinak je k dispozici státní rezidence, Lichtenštejnský palác na Malé Straně, nebo je nabídnut jeden z pražských hotelů. Ale pokud přijede člen britské královské rodiny s menším doprovodem, spíš mají zájem o ubytování v rezidenci v Thunovském paláci.
* Víte o tom, že vám fotoreportéři dali přezdívku Forejt Gump, protože jim prý často lezete v důležitých okamžicích do záběru?
Já bych nepoužil plurálu. Řekněme, že to byl jeden novinář. A řekněme, že to od něho bylo nefér, že použil té moci, kterou novináři mají, aby se osobně malinko pomstil. Já nechci nikoho očerňovat, ale moc sedmé velmoci je v tomto případě zřejmá. A já jsem státní úředník. Vždycky se snažím vyjít i novinářům vstříc. Víc nemám, co bych k tomu řekl.
* Protokol, ceremoniály, to všechno se jistě vyvíjí. Co zůstává stejné, za prezidenta Klause jako za Masaryka?
Mnohé. A mnohé tradiční se po roce ‘89 vrátilo. Například způsob přijetí velvyslanců je stále stejný. Pochopitelně za první republiky přijížděli velvyslanci na Hrad hustým špalírem vojáků ze své rezidence přes Karlův most, Nerudovou ulicí, kde stála po obou stranách armáda, to dneska už není. Ale zůstalo například to, že v den nástupní audience, kdy velvyslanec předává pověřovací listiny do rukou pana prezidenta, se pro něj posílá vůz z kanceláře prezidenta republiky. Je to zvláštní gesto – proč náš vůz? Pokud jdete do historie, zjistíte, že se to tak dělalo nejenom za první republiky, kdy pan prezident Masaryk posílal kočár, ale už za monarchie. Ten důvod byl prostý: Pouze vůz, který měl na boku erb nebo emblém nejvyššího představitele státu, nemohl být zastaven, lidé mu vzdávali úctu, požíval největší bezpečnosti.
* Prezident Klaus také, stejně jako Masaryk, pilně objíždí republiku...
My tady máme mapu cest prezidenta Masaryka, která je poměrně hustě pomalovaná. Ale kdybych to promítl s mapou pana prezidenta Klause, myslím, že by bylo jasné, že ta naše mapa je stejně hustě pomalovaná, ne-li více. Stává se, je to až neuvěřitelné, když si uvědomíme, že v loňském roce oslavila republika své devadesátiny, že pana prezidenta v nějakém městě vítá starší dáma nebo starší pán a říkají: „Jako děti jsme takhle vítali pana prezidenta Masaryka.“ A za nimi stojí starosta, který dodává: „Ano, od té doby k nám prezident republiky nezavítal.“
* Prvním Masarykovým ceremoniářem či obřadnostou byl doktor Guth-Jarkovský. Pokud ale vím, on se s Masarykem tak hádal, že musel odejít. O co tehdy šlo?
Doktor Jiří Guth-Jarkovský je dnes vnímán jako gestor dobrých mravů. Jako legendární postava. Jeho katechismus je určitě dobré mít v knihovně. Já ale vždycky radím: Prosím, nedodržovat dogmaticky. Protože dnes jsme přece jen trochu jinde než v době, kdy se psalo „vem sobě manžety čisté a límec čistý a manžety nech dva centimetry nad oblekem černým“. Už se taky nedodržuje „smutek vdovský dva roky a při úmrtí švagra šest měsíců“. Na druhou stranu, Guth-Jarkovský byl renesanční člověk. Zapomíná se na jeho angažování se v oblasti olympiád, v oblasti české turistiky, v oblasti literární. Ale pokud jste se ptala na to jeho působení na Hradě, on byl celý život středoškolským profesorem a na Hrad přišel až v pozdním věku. V době, kdy republika byla mladá. On tomu chtěl dát pevný řád, což se v těch historických okamžicích dělá velmi špatně. Víte, já to řeknu na příkladu. Vy jste použila slovo ceremoniář. Ale s tím slovem byste v roce 1919 nepochodila. Když se ujal úřadu, tak se velmi dlouho přemýšlelo, jak vlastně tu funkci pojmenovat. První nápad byl ceremoniář. Masaryk to odmítl, bylo to příliš monarchistické.
* Masaryk mu, pokud vím, říkal trochu ironicky „strážce prezidentského blahomravu“...
Ano, to je pravda. Ale mělo to vývoj. Alice Masaryková přišla s označením společenský tajemník. Potom někdo řekl, že by mohl být obřadnostou. Nakonec se stal, a teď to neřeknu přesně, ale bylo to něco jako šéf druhé sekce prvního odboru, kterážto má na starosti věci obřadnické. Prostě nechtěl se tam v žádném případě evokovat dojem monarchie. Guth-Jarkovský byl ale člověk, který ctil a miloval řád. A ten tehdy nebyl moc v kurzu. I tak nám ale zanechal pro budoucnost spoustu věcí. Vytvořil například audienční řády, kterých se do značné míry držíme dodnes. A po svém působení ve funkci vypracoval strukturu Řádu bílého lva. Podívejte, mám tady takovou malůvku ze 14. června 1919, náčrt nástupní audience amerického velvyslance Craneho, je to osobní malůvka Gutha–Jarkovského. (ukazuje mi tužkou pomalovaný papír) Tady třeba vidíte pana prezidenta znázorněného jako malé sluníčko. Tady je pan sekretář, tady dveřníci – a tady je Guth, ano. Je to jedna z prvních audiencí, jsme půl roku po vyhlášení Československé republiky. Guth-Jarkovský byl zřejmě člověk, to je můj osobní dojem, který neměl moc smysl pro humor. Velice pořádný úředník, dělal čest svému řemeslu. Já si ho nesmírně vážím. A každý rok v lednu, na výročí jeho úmrtí, zajdu k jeho hrobu a postojím tam. Já bych si netroufl říct, že s ním mám mnoho společného, jedno ale určitě – i já si všechno kreslím. Měl jsem takhle nakreslenou i návštěvu Svatého otce.
* A osudy dalších vašich předchůdců?
Odrážely, někdy dost dramaticky, historický vývoj. Masaryk měl dva takové úředníky, generál Viktor Hoppe vystřídal Gutha-Jarkovského prakticky okamžitě, byl to voják a bohužel se stal obětí velkých bankovních machinací 30. let, dokonce se uvažovalo i o odnětí generálské hodnosti. Ceremoniář prezidenta Beneše odešel po jeho abdikaci z Hradu, ceremoniář prezidenta Háchy měl problémy s vydáním osvědčení o bezúhonnosti v ‘45. roce, vrátil se ceremoniář prezidenta Beneše, který byl v 50. letech odsouzen za pašování zlatých cihel do Bruselu. A tak dále.
* Vymínil jste si, že nebudeme mluvit o vaší rodině. Ale jednu otázku na závěr mi snad prominete: Je pravda, že váš prapradědeček sloužil u císaře Franze Josefa? A že se s ním naučil velmi brzy vstávat?
Vy tedy máte informace! Císař František Josef byl pověstný tím, že vstával v půl čtvrté. Pak následovala koupel, velmi skromně posnídal a poté se hlásil pobočník, takzvaný flügel adjutant, s programem. Když se prapradědeček v půl páté měl dostavit v plné uniformě, jak se u dvora slušelo, musel vstát také v půl čtvrté, i když bydlel v Schönbrunu nebo Hofburgu ve služebním bytě. A musel se dostavit nejenom, jak by řekl Guth-Jarkovský, „čistě oholen a správně učesán“, ale v plné uniformě, neboť císař měl velmi vyvinutý smysl pro každý správný detail té uniformy, vyznamenání správné, správné epolety, nepřicházelo v úvahu, že by se důstojník v jeho přítomnosti objevil v nepředpisovém úboru nebo jeho úbor nebyl v naprostém pořádku.
* Váš prapradědeček vstával v tak nekřesťanskou hodinu i v důchodu?
Když něco děláte dlouho, těžce se toho zbavujete. Já tedy doufám, že mě něco podobného nepotká. Dnes jsem například vstával v pět patnáct, teď je devatenáct dvacet. Amá práce ještě nekončí, teď půjdu do své kanceláře dodělat všechno to, co jsem přes den nestihl. (koukne se na displej svého mobilu) No vidíte – sedm nepřijatých hovorů!
Hradní ceremoniář Jindřich Forejt, muž zodpovědný za hladký průběh papežovy návštěvy, umí zpaměti 32 britských vévodských rodů a kravatu si uváže i na vrcholu Sněžky Jsou nacvičené pohledy, gesta, pohyby, někdy už jenom vaše objevení se v zorném úhlu vašeho šéfa znamená, že je čas ”
O autorovi| Alena Plavcova alena.plavcova@lidovky.cz
