VDe Afghánánu kráčely skupinky lidí. Byli to úředníci, majitelé místních obchodů, učitelé, studenti… Jeden měl na hlavě turban, jiný perziánovou čepici. Náš autobus zastavil nedaleko parčíku, kde nějaký muž ve středních letech prodával knihy. V samém centru města jsme s matkou z přeplněného autobusu vystoupili. Přes Cihlový most jsme se vydali ke zlatnictví u řeky Kábul. Když jsme vstoupili do obchodu, vytáhla matka z kabelky zlatý náhrdelník. „Chtěla bych jej prodat,“ řekla zlatníkovi. Byl to klenot, který jí kdysi věnoval můj otec jako svatební dar.
Zlatník nám za šperk dal patnáct tisíc afghání. Odebrali jsme se k herátským obchodníkům, kteří ze vzdálené provincie na západě země dováželi do Kábulu hedvábí. Cestou mi matka oznámila, že ode dneška budu doma tkát koberce. Mé sestry Fereba a Salma mi s tím pomůžou. Koupili jsme osm kilogramů drahocenného hedvábí. Ve Slaměné uličce jsme od kovářů pořídili nože a nůžky potřebné k výrobě koberců a vrátili se domů.
Bylo mi tehdy třináct, ale přesto jsem nebyl ve výrobě koberců žádný nováček. Už tři roky jsem chodil do Samadovy dílny, kde jsme s dalšími dvěma chlapci tkali metr široký koberec. Odpoledne jsem pak chodil do školy. Fereba a Salma ale na rozdíl ode mne s tkaním žádné zkušenosti neměly. Excelentní pohyby rukou se musely teprve naučit.
Naší rodině se skutečně podařilo rozjet výrobu. Pro první kus jsme vybrali květinový vzor s až netradičně veselými barvami. Šlo o metr třicet široký a metr devadesát dlouhý koberec. Skládal se z jednoho milionu uzlíků. Zpočátku jsme tkali maximálně šest až sedm tisíc uzlíků denně. Časem se Fereba a Salma naučily pracovat rychleji a uzlíků mohlo být dvakrát tolik. Práci jsme měli rozdělenou. Já dělal obrysy květů a sestry výplně. Tu a tam se dívky dopouštěly chyb. Třeba tenkrát, když Salma u jedné kytičky použila hnědou nit namísto červené. Dlouho jsem jí to vyčítal.
Do výroby koberců se postupně zapojila celá naše rodina. Matka motala hedvábí na špulky, já a sestry jsme tkali a otec, který se přes den věnoval obuvnickému řemeslu, večer stříhal dlouhé konce uzlíků. Tkaní koberců dost vynášelo. Na každém z nich jsme vydělávali patnáct až dvacet tisíc afghání. Otec je prodával obchodníkům v kábulském Novém Městě, kde se s hedvábnými koberci obchodovalo. Ti je vyváželi do ciziny. Před vývozem je pokládali na chodník, aby po nich chodci šlapali. Někdy i několik měsíců.
Od výroby prvního koberce uplynulo několik let. Dokončil jsem základní školní docházku i gymnázium a začal v Evropě studovat na univerzitě. Učit se v cizím jazyce bylo poněkud obtížné, ale s vázáním milionů uzlíků se to nedalo srovnat.
Přišla zima. Střechy domů v evropských městech pokryl sníh. Na univerzitách začalo zkouškové období. Já se na zkoušky připravoval tak, že jsem se tři čtyři hodiny intenzivně učil a potom se vydal na hodinovou procházku městem. Toulal jsem se zasněženými ulicemi a díval se do výloh obchodů. Při jedné takové procházce jsem šel kolem prodejny perských koberců. A co jsem tam spatřil, mě přikovalo na místo. V peněžence jsem měl jenom pár stovek, přesto jsem vstoupil dovnitř. Koberec měřil metr třicet na šířku a metr devadesát na délku. Měl květinový vzor s netradičně veselými barvami. Byl drahý. Mě ale nezajímala cena. Pátral jsem po kytičce s hnědou barvou – a pátral jsem marně. Přiběhl ke mně prodavač a majitel prodejny v jedné osobě. Zmateně jsem zamumlal: „Ten květinový vzor mi připomíná zlatý náhrdelník.“ Prodavač ukázal na hromadu koberců uprostřed místnosti a řekl: „Každý kus tady je klenot, pane! Jsou to ručně tkané práce. Koberce z hedvábí!“
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
O autorovi| podle vyprávění Ághy Gola napsal Mir Muhammad Násir
