Jožka Černý folklorní zpěvák
Vánoční svátky bude slavit v rodinném kruhu, ale těší se i na jinou tradiční kratochvíli. Fotbálek na Pastvisku, travnatém plácku kousek od jeho domu v Břeclavi, to se nesmí vynechat.
„Hlavně proto, že už to není jako ještě před pár lety, kdy jsem tam válčil třikrát týdně. Bejvávalo, teď už su tam nejstarší a musel jsem ubrat. Starší jsou jenom stromy kolem!“ směje se Jožka Černý (64), populární zpěvák lidových písní z moravského Podluží, který kdysi hrával za Lokomotivu Břeclav I. B třídu.
Fotbalový čas mu kradou také častá vystoupení, takže letos si ani jednou nezahrál za Amforu, jedenáctku herců, zpěváků a sportovců.
„Hraju jen zápasy na Moravě a tenhle rok kluci hráli všechny zápasy daleko, až v Čechách. Ale taky už to není ono.
Představte si, když náš šéf Petr Salava před zápasem zahlásí složení útoku -František Veselý, Karel Vágner a já.
Třikrát pětašedesát let! Takže musím Péťovi doporučit, aby budoucí soupeři měli ne třicet, ale aspoň padesát roků, protože není každý rychlík jako Veselý,“ usmívá se.
Přesto popírá, že by i přes svůj věk běhat zapomněl.
„Naopak - sprinty pořád zvládám. Vnukovi je patnáct, a pořád se bojí rozdat si to se mnou na stovce,“ říká s uspokojením.
Coby fanoušek upřednostňuje kluby z Moravy, ale má širší záběr.
„Radost jsem měl i z postupu Slavie do Ligy mistrů, vyřadit Ajax, to je věc. Nebo když reprezentační „dvacítka“ v létě vyválčila na mistrovství světa stříbro - říkal jsem si, že bych z leckterých našich hvězd z áčka udělal poradce a doplnil mančaft mladými kluky, kteří mají ctižádost a touhu prosadit se. Přineslo by to ovoce,“ myslí si.
Rád vzpomíná na rok 1996, kdy se čeští a slovenští umělci střetli ve slovenské Skalici ve fotbalovém utkání a on dal dva góly.
„Kdo by si nepamatoval jedinou příležitost, kdy oblékl reprezentační dres se lvíčkem! Tři a půl tisíce diváků, skvělá atmosféra, Frantovi Veselému jsem nachystal jistý gól. Jenže on zblízka minul a vůbec s ním nebyla řeč. Trochu mi to hrálo do karet - když se totiž předtím něco nepovedlo mně, tak mě seřval. Zápas skončil nerozhodně, já byl jako místní z pohraničí jakýmsi ministrem bez portfeje našeho týmu, takže plichta vyhovovala i mně,“ vybavuje si folklorní král Moravy.
Jen jednou se mu prý přihodilo, že by zapomněl text. „To po mně chtěli písničku z mých začátků, někdy z roku 1968, takže z druhé sloky pak byla jakási směsice hebrejštiny. Co na tom, že od té doby jsem nazpíval přes tisíc písniček? To lidi nezajímá. Jako byste zapomněli fotbalovou kličku, kterou ovládáte od dorostu,“ má jasno.
