Přišlo to nečekaně. Auto vylétlo z vedlejší silnice jako smrtonosný přízrak, zběsilé monstrum čekající na svou oběť. Prásk. Otočilo nás to do protisměru a vyhodilo do levého jízdního pruhu. A odtud přišel druhý náraz. Prásk! Okolní svět se rozostřil a pak se nadobro ztratil.
Probral jsem se za několik hodin, ale v jakémsi strnulém těle, v nepohyblivé skořápce připoutané k nemocničnímu lůžku. Uvnitř té bezvládné masy hmoty jsem to byl já, zbytek jsem ale nepoznával.
Když mi po opakovaných prosbách konečně řekli, co se stalo se ženou a tříletým synem, mrzelo mě, že můžu pohnout jen prsty pravé ruky. Ohnout alespoň celou paži, udělal bych cokoli, abych už nebyl na světě, aby tu zůstaly jen ty moje pochroumané kosti. Oči se mi zalily slzami, přišlo zase sladko a sametový pocit, který mě odřízl od reality. Pak si moje hlava dělala, co chtěla, a v tom šíleném děsu odplula bůhvíkam. Byl jsem mimo sebe pěkně dlouho. Doktoři se ale snažili… Tohle se stalo před čtyřmi roky. Od té doby mě už jen občas zabolí náhradní kloub v koleně. Zbytek jakžtakž funguje.
Od února mám novou ženu, je těhotná. A to je asi jediné, čím jsem se vzepřel mrazivé temnotě minulosti. Ta noční můra se v pravidelných intervalech připomíná, ale už má značně otrhaná křídla. Antidepresiva jsem před rokem nadobro vysadil.
Moje žena má nové auto. Vydobyla si ho. Já dělám, že ho nevidím. Vyhýbám se mu a chci, aby se i ono vyhýbalo mně. Když někdy zahlédnu volant, chce se mi zvracet a zachvátí mě panika. Žena v něm jezdí bez problémů. Do zaměstnání, nakupovat. Přestože je z naší vesnice mnohdy nemožné dostat se ven jinak než autem, čekávám raděj na autobus. Nebo nejedu nikam. Ženě nezbylo, než občas sednout do auta i v tomhle požehnaném stavu. To jsem pak byl ochotný obětovat v modlitbách Bohu cokoli svého, nohu nebo život, jen ať se vrátí domů v pořádku. V okamžiku, kdy doktor její těhotenství prohlásil za rizikové, vzal jsem jí klíčky definitivně a zamkl je do šuplíku.
Přišlo to náhle a nečekaně. O dva týdny dřív. A ani zdaleka to nevypadalo na hladký průběh porodu. Když jsem svou ženu, celou brunátnou a sípající bolestí, zvedl z podlahy a posadil do křesla, zavolal jsem do nemocnice. „Okamžitě ji přivezte,“ přikázali mi na příjmu. Roztřepal jsem se. „Já bych potřeboval sanitku.“ – „To nepůjde, pane, všechny vozy máme na výjezdech.“ Okamžitě se mi svět vyjevil jako místo začínající apokalypsy. Viděl jsem stovky nehod a u nich stovky sanitek a stovky krvácejících a stovky mrtvých. Tak do téhle hrůzy já nikdy nevyjedu, zapřísahal jsem se.
„Já už to nevydržím, prosím, mám strach, aby se něco nestalo,“ zabědovala žena, pak už jen těžce oddechovala a pozorovala mě zoufalýma očima. Chtělo se mi brečet. Hned zase něco ve vzteku roztřískat. Chvíli jsem chodil pokojem jako nefalšovaný autista. Pane Bože, pane Bože, sanitky, nehody, mrtví, stovky, stovky, brumlal jsem si pod nosem. Jen jsem si vzpomněl na auto stojící v garáži, roztřásl jsem se po celém těle a málem se svalil vedle ženy.
Pak jsem se ve vteřině vzchopil, automaticky, jako robot, odemkl šuplík, popadl klíčky, nasoukal ženu na zadní sedadlo a nastartoval. Prosím, prosím, nechte mě dojet, jenom mě nechte dojet do porodnice a pak ať se děje cokoli, ať mi upadne hlava, ruka, noha, brebtal jsem polohlasem a sjížděl z kopce směrem k městu. Žena na zadním sedadle skučela bolestí a já jel a jel a cestu téměř nevnímal.
„Tak je to holčička! Malá, trochu podváha, ale zdravá. Obě jsou v pořádku,“ vysypal ze sebe porodník když se otevřely dveře sálu. A já se ani nesnažil zastavit slzy.
„Miláčku, tak už nás pustí domů,“ volala za tři dny žena. Nezaváhal jsem ani na chvilku. Popadl jsem klíčky a běžel k autu. Přece je nenechám přijet domů autobusem.
podle příběhu Miroslava Dostalíka napsal Milan Šťastný
