Švandovo divadlo praskalo ve švech a jekot při děkovačce naznačoval, že inscenace a její herci mají svůj fan klub. Především asi Jan Plouhar hrající Tylera Durdena, který má skutečně nepřehlédnutelné kouzlo mladých výtržníků - takový býval svého času třeba mladičký Richard Krajčo, když hrál Hamleta. Kromě toho Činoherní studio potvrdilo, že další podobně vyhraněná scéna dramaturgicky se orientující na věk kolem třiceti by v Praze nejspíš nestrádala. Klub rváčů režíroval Filip Nuckolls, autorkou dramatizace je Johana Součková.
Zahlcený děj Divadlo se prý muselo pro souhlas k uvedení dramatizace obrátit přímo na autora, který jej nakonec udělil. Projekt ho zřejmě zaujal, dokonce se spekulovalo, že přijede na dubnovou premiéru do Ústí, ale z toho nakonec sešlo. Údajně jde o první divadelní zpracování románu z roku 1996. Klub rváčů vypráví příběh mladého muže - úspěšného úředníka, který slušně vydělává a má dobře nakročeno ke standardní formě konzumní existence. Pracuje, cestuje, ale má problém - těžkou nespavost, kterou zkouší překonat různými terapiemi. Nakonec přijde o byt, který z ne úplně jasných příčin vyletí do vzduchu, a seznámí s osobou jménem Tyler Durden. S ním založí klub rváčů, jehož členové se perou, aby se odreagovali.
Jenže ani s Tylerem to není úplně v pořádku, je hodně temný, má vysloveně sklony k anarchii... Román, který již posbíral různé „klišoidní“ nálepky jako „kultovní“ či „manifest třicátníků“, se především vyznačuje výtečným černým humorem, plastickým líčením zvrácenosti naší civilizace včetně postižení stálé touhy po destrukci. A také nabízí neuvěřitelně bizarní nápady. Proslavil jej stejnojmenný film z roku 1999, ve kterém hlavní role vytvořili Brad Pitt a Edward Norton.
Tvůrčí tým se při dramatizování držel především knihy a ne filmu, který pochopitelně přinesl už svou licenci. Srovnávání s filmem také není ten nejlepší způsob hodnocení, ale dramatizace se i tak nedokázala některým úskalím vyhnout. Trpí zejména snahou dostat na jeviště co nejvíc z románu, a přesto nebo snad právě proto se děj místy až nesrozumitelně zahlcuje. Ve druhé půlce pak dramatizace ještě zápasí s lineárností a neschopností vyjádřit se v divadelní zkratce. Tvůrci neskrývají velké zaujetí knihou a jejím tématem, problém ovšem nastává, když se začneme tázat po výpovědi jejich vlastní inscenace. Téma vzpoury proti zaběhnutému stereotypu, atavistický sklon k destrukci tu zaznívají spíš mimoděčně, nebo spíš vůbec ne - režie je v tomto směru dost vágní. Je to i tím, že inscenace je převážně realistická až naturalistická, scény rvaček čpí potem a vydanou energií, ale samy o sobě nemají sílu režijní metafory a jsou také zbytečně dlouhé. Jiné je to s výpravou Lukáše Kuchinky - je zajímavě členěná na několik dějových plánů, má zvláštní pochmurné tajemství, dobře řešené jsou i výstupy na předscéně ve výtvarném náznaku. Ty vůbec dopadají nejlépe - ať už jde o terapeutické seance nemocných rakovinou, nebo krátká intermezza se šéfem v kanceláři, případně s jeho chotí, režie tu vynalézavě využívá jednoduché divadelní prostředky a přiměřenou nadsázku.
Jak už bylo řečeno, hvězdou inscenace je Jan Plouhar - je neodolatelně vyzývavý a neskonale půvabný svou ležérností, suverenitou, drzostí. Vlastní energie ho spaluje, je stále v permanenci, skoro v transu. Mele své promluvy se záviděníhodnou přesvědčivostí. Hlavní hrdina (v dramatizaci je označen jako já) je v podání Marka Němce s Tylerem v celkem fungujícím kontrastu. Pohybuje se v poloze od zábavného ironického glosování až po absolutní dezorientaci a psychický propad, jeho výkon je ale konzistentní a má uvěřitelný oblouk. S rozmláceným, nateklým obličejem věrohodně huhlá a tečou mu sliny. Rozumět je mu jen tak tak, ale přesto patří spolu s Plouharem k těm hercům souboru, kteří nepovažují slušnou jevištní mluvu za přežitek. Je-li třeba během představení lapat každé slovo a není-li to vinou recenzentovy hluchoty, asi bude něco v nepořádku.
***
HODNOCENÍ LN ***
C. Palahniuk: Klub rváčů
Dramatizace: Johana Součková Režie: Filip Nuckolls Scéna: Lukáš Kuchinka Činoherní studio Ústí nad Labem, Světová premiéra 25. 4., pražská premiéra 26. 5.
