Historie eura je historií porušování pravidel. Místo tlaku na dodržování stávajících se vymýšlí stále nová v iluzi, že už se konečně budou respektovat. Je to podobné, jako když stát proslulý daňovými úniky sepíše nové zákony místo toho, aby policisté a berní úředníci konečně vyrazili do terénu a začali trestat.
Euro měla držet pohromadě tři jasná pravidla: žádná země nesmí mít veřejné dluhy vyšší než 60 procent ani schodek přes 3 procenta HDP, a jeden člen eurozóny nikdy nesmí zachraňovat jiného. Už to první nedodržel při rozjezdu eura skoro nikdo. Pozapomnělo se, že v roce 1999 neměli dluhy přes 60 procent HDP jen Řekové, Italové a Belgičané, ale i fiskálně konzervativní Němci, Rakušané a Nizozemci. Tříprocentní deficit se stal nevymahatelným pět let poté, když ho beztrestně porušili Němci a Francouzi. Záchranou Řecka padlo letos poslední tabu.
A když se teď finský komisař Olli Rehn s německou podporou snaží prosadit pokuty za nadměrné dluhy a přesný vzorec, jak je budou muset hříšníci snižovat, Francouzi rovnou říkají: nemá to cenu. Prý to jen bude motivovat k dalším účetním švindlům a jednorázovým prodejům státního majetku. Italové a Belgičané přizvukují.
