Pokud je někdo při psaní odkázán na levý ukazováček, nutně váží slova.
Gallego je ročník 1968, vyrůstal v někdejším Sovětském svazu a čtenář, který dospíval v přibližně stejné době rovněž v zemi sovětského bloku v jeho próze najde povědomé rekvizity, povědomé postavy.
O to víc ale vynikne, jak moc byl svět Gallegova dětství jiný. Naprostou nesentimentalitou a samozřejmou perspektivou brzké smrti se sice podobal gulagu, Gallego a jeho kamarádi se ale nedopustili žádného zločinu – skutečného či pomyslného – proti sovětskému zřízení. Měli jen tu smůlu, že se narodili těžce tělesně postižení.
Hned v prvních řádcích prózy se autor s jakousi suchou samozřejmostí prohlásí za hrdinu. Nezaplňuje ale stránky detailním popisem svého nepochybného hrdinství. Mimořádné okolnosti Gallegova příběhu kniha téměř úplně pomíjí.
Jeho matka Aurora byla španělská studentka v Moskvě, dcera generálního tajemníka prosovětské Komunistické strany národů Španělska. Dědeček nesnesl pomyšlení, že by rodina měla vychovávat vnuka trpícího nejvážnější formou dětské mozkové obrny, jež postihla všechny čtyři jeho končetiny. Po Rubenově narození namluvil dceři, že dítě zemřelo a nechal vnuka převézt do dětského domova. Až jako dospělý se to Ruben dozvěděl a matku vyhledal, setkali se poprvé v roce 2000 v Praze, kde Aurora Gallegová pracovala pro RFE.
„Dávám mu pár týdnů“ Bílé na černém nezprostředkovává systematický obraz výchovy postižených sirotků v Sovětském svazu, není to obžaloba systému. Povaha toho systému vystupuje někde na okrajích Gallegových nechronologicky řazených a lapidárně líčených momentek, střípků ústavního života. Je to systém ne snad aktivně zlý, rozhodně však nelidsky necitlivý (otřesně bodrá konverzace, v níž ředitelé dětského domova a domova důchodců, kam Rubena zrovna převezli, řeší, kolik týdnů chlapec v novém bydlišti asi tak přežije).
Poměry v jednotlivých zařízeních Gallego popisuje s nesudičskou věcností, domovů vystřídal hodně, lepších i horších. Materiální nouze byla normou, stejně jako neustálé vynucování vděčnosti za to, že postižené děti nebyly hned po narození utraceny „jako se to dělá v Americe“, možnost nechat se vyvézt na vozíku před dům luxusem. V paměti utkví sugestivní popis noční výpravy na záchod, nekonečného plazení se chodbou promrzlou tak, že moč v nočníku zmrzne, než se Ruben stihne vzdálit.
S větším zaujetím ale Gallego popisuje obyvatele tohoto světa – věřící „chůvičky“, jimž „vděčí za všechno“, ředitele, někdy pitomé, jindy chápající, idealistickou studentku, která se zhroutí, když si uvědomí životní perspektivu svých žáků. A především další kluky – členy společenství chovanců, drsného, ale prodchnutého instinktivním bratrstvím.
Tvrdý ale přeci jen aspoň trochu barevný svět domovů působí až rajsky ve srovnání s domovem důchodců, kam Gallega po dosažení zákonné dospělosti převezli. Děsivým a letargickým místem, kde smrt je všudypřítomná a zbavená stopy důstojnosti, a kde velmi rychle skončili mnozí Rubenovi kamarádi. Autor nakonec přežil, prakticky ale nepopisuje, jak se to stalo – je to až frustrující.
Smrt je v jeho próze zpočátku přítomná jako nedosažitelný předmět touhy nepohyblivého chlapce, který upoután na lůžko sní o tom, že se stane pilotem kamikadze. („Chci injekci. Smrtící injekci. Chci do Ameriky.“) To úpěnlivé přání zemřít se v nějaké chvíli muselo změnit v ohromně silnou vůli k životu. Místo chvilkové odvahy sebevražedně útočícího bojovníka nastoupilo osamělé lpění na existenci ohraničené obvodem postele v páchnoucím pokoji. Existenci člověka „odsouzeného být hrdinou až do konce svých dnů“.
Ruben David Gonzalez Gallego: Bílé na černém
Revolver Revue, 2009 přeložila Denisa Šťastná
Tvrdá realita
Ruben Gallego (*1968) prožil většinu svého života v tristních podmínkách sovětských ústavů.
