Buďte klidní, korektní a konzistentní, z každé negativní zkušenosti se poučte, nepouštějte z hlavy všechno, co vám lidé řeknou, ani nevěřte všemu, co tvrdí. Než sami promluvíte, pokuste se zjistit pravdu, a pamatujte, že k tomu, abyste si udělali názor, vám nikdy nestačí jeden zdroj informací.“
Tohle není citace z učebnice managementu, z Talmudu ani z Umění války. Je to úryvek z jednoho z dopisů, jež mafiánský boss Bernardo Provenzano adresoval svým „podřízeným“ z italské Cosy Nostry a pomocí nichž proslulou mafii řídil.
Mnohé jsou otištěny v knize Clare Longriggové Šéf šéfů: Jak Bernardo Provenzano zachránil mafii, která nyní vychází ve Velké Británii. Kniha ale nekončí u přepisu korespondence zločince, zatčeného před třemi lety. Longriggová, redaktorka britského psychologického časopisu Psychologies, se na mafiánského bosse podívala jako na vrcholného manažera a z jeho dopisů vypracovala konkrétní návod, jak řídit podnik.
V záplavě manažerských příruček už byl také nejvyšší čas na něco, co má grunt.
Bernardo Provenzano, šéf frakce mafie z ostrova Corleone a od poloviny devadesátých let také capo di tutti capi (šéf šéfů) celé sicilské Casa Nostry, převzal vedení v době, kdy bylo „podniku“ nejhůř. Po násilné éře bosse Tota Riiny, během níž mafie komunikovala se světem bombovými atentáty, se organizace vnitřně rozpadala. Šéfové seděli za mřížemi, demoralizovaní pěšáci spolupracovali s policií a partneři si od spolku myli ruce. Provenzano měl na hrbu reformu.
Odstartoval ji tím, že Cosu Nostru stáhl pod hladinu. Tato taktika se ostatně dnes učí na obchodních akademiích – když se podniku přestane dařit, skryjte ho. Potřebujeteli přeskupit vojáky, taky nebudete dělat manévry na otevřeném poli. Trvalo několik let, než mafie začala znovu vydělávat, ale na to Provenzano své bossy upozornil předem. Proto měl čas na to, aby organizaci, která rozřezávala lidi na malé kousky, přestavěl na organizaci, fungující ne na konfrontaci, ale na konsenzu – jaký dnes káže i guru moderního managementu William Ury, autor knihy Jak dosáhnout souhlasu. Na rozřezávání lidí na malé kousky je vždycky dost času, když dohoda selže.
„Dejte mi vědět, co lidé potřebují. Nesmí od nás očekávat nic než dobrotu.“ Public relations boss Provenzano nepodceňoval. Nepotřeboval mít pod sebou chásku, které se lidé bojí. Potřeboval řídit společnost, kterou lidé respektují a obracejí se k ní o pomoc. Tak jako k oldschoolovým bossům z Puzzovy knihy Kmotr. Stejně jako se dnes každá firma věnuje charitě, tak se Provenzano věnoval problémům s pracovními příležitostmi, lůžky v nemocnicích i přijímacími pohovory na vysoké školy. Protože kdo se k mafii obrátí pro pomoc, je jí zavázán. A mafie, stejně jako fungující byznys, roste a sílí utužováním vazeb, nikoli jejich rozpojováním. Ne náhodou se seriál s komisařem Corradem Cattanim, co honil mafiány, jmenoval Chobotnice.
Provenzano mafii opět sevřel fungujícím kodexem a vnitřními zákony. Se silou přichází rozklad a korupce, udržet řád znamená nařídit vnitřní morálku, hlásat morálku znamená dodržovat ji sám. Když policie před rokem v Palermu zatkla mafiánského kmotra Salvatoreho Lo Piccola, našla u něj deset přikázání pro jeho lidi. Patřilo k nim „cti svou manželku“, „nekoukej po ženách svých přátel“ a „nevysedávej v hospodách a klubech“. I bezskrupulózní mafián Tony Soprano v televizním seriálu Rodina Sopranů zdůrazňuje: „Já pravidla nevytvářím, vždycky tu byla.“
Ani Bernardo Provenzano se nakonec nestavěl do pozice nejvyššího šéfa. Nikdy nezapomněl zdůraznit, že on sám, capo di tutti capi, ještě jednoho bosse má. „Kde vám s Boží vůlí mohu být nápomocen, tam budu plně k vaší dispozici.“ S pokorou vytáhl mafii z krize hodnot – což je ta poslední věc, kterou dnešní management ještě nepochopil. Šéfa, který se nesklání před ničím, se můžete už jenom bát. Na hrůzovládě ale nestojí dnešní svět, obchod ani mafie.
