Dopisy nakladatelům, lístky letmým známostem, úřední styk s pojišťovnou, kde Franz Kafka pracoval, ale také dopisy nejlepšímu příteli, spisovateli Maxi Brodovi - tuto pestrou směsici nabízí poslední a nejobjemnější svazek Díla Franze Kafky. Během deseti let předložila redakční rada v čele s germanistou Kurtem Krolopem čtenářům Kafkovu kompletní povídkovou, románovou, deníkovou i epistolografickou tvorbu. Deníky a řada dopisů -kromě korespondence s Milenou Jesenskou a výběru z dopisů Felici Bauerové - přitom vyšly česky vůbec poprvé. Platí to i o svazku Dopisy přátelům a jiná korespondence v citlivém překladu Věry Koubové.
Stejně jako dopisy Felici či Mileně a většina literárních děl měly i dopisy přátelům po autorově smrti skončit v kamnech. Za jejich záchranu vděčíme Maxi Brodovi, který neuposlechl přání přítele a jeho rukopisnou pozůstalost z velké části vydal. Při četbě soukromých listů se přesto občas můžeme cítit nepatřičně - asi tak, jako když někam nahlížíme klíčovou dírkou. A stejně omezené může být i to, co vidíme.
Vezměme si například rok 1913. Zdánlivě dobrých dvanáct měsíců: vycházejí mu povídky Ortel a Topič, v Dělnické úrazové pojišťovně je povýšen na místo tajemníka a dostane výrazně přidáno. V dvaceti čtyřech dopisech, které toho roku napsal většinou přátelům z „Pražského kruhu“ - Maxi Brodovi, Felixi Weltschovi a Oskaru Baumovi - a nakladateli Kurtu Wolffovi, vidíme Kafku místy sarkastického, v listech Brodovi ale spíš zoufalého a drtivě sebeobviňujícího i sebelítostivého. Kde se takové pocity vzaly? Klíčem k hádance je 221 dopisů, které ve stejném roce napsal své přítelkyni Felici a v nichž se počáteční naděje postupně mění v beznaděj. Ty však musíme nalistovat v osmém svazku Díla.
Řazení dopisů do čtyř knih podle adresátů (Dopisy rodině, Felici, Mileně a přátelům), a nikoli chronologicky, je také nejpodstatnější odchylkou od německého Kritického vydání spisů, deníků a dopisů Franze Kafky, z nějž čeští editoři Díla vycházeli. Jak dalece jim to však lze vyčítat? Pokud bychom totiž skutečně stáli o kompletní obraz života Franze Kafky, měli bychom ke každému dni přiřadit nejen všechny napsané dopisy všem adresátům, ale také deníkové záznamy. Ani takto pečlivě zrekonstruovaný „Jeden den Franze Kafky“ by nebyl úplný, dohledat by se někdy daly i stránky románu či povídky, kterou ten den Kafka napsal...
V Německu, kde Kafkovo dílo vychází v různých edicích a kombinacích už od 30. let minulého století a kde existuje hned několik samostatných vydání dopisů Felici, Mileně, rodině i přátelům, bylo rozhodnutí uspořádat listy v kritickém vydání podle časové přímky, a ne podle adresáta, logickým krokem. V českých podmínkách však lze takový přístup stěží kopírovat. Zejména Dopisy Felici si zasloužily jednosvazkové vydání. A přiznejme si - pro skutečně kritické vydání v Česku není publikum.
„Váš Franzík“
Obsáhlý svazek Dopisů přátelům skýtá nejen výrazy beznaděje v Kafkových narážkách na trýznivý vztah s Felicí a později s Milenou. Kafka se tu představuje také jako pichlavý ironik a člověk s jemným smyslem pro humor - některé pohlednice jsou téměř rozverné. „Poslední pozdrav před seskokem z prázdnin, Váš Franzík,“ píše Kafka v létě 1912.
Svazek vypovídá také o okolnostech vzniku Kafkových děl. „Vážený pane vrchní inspektore,“ oslovuje po ránu 23. září 1912 nadřízeného v pojišťovně. „Měl jsem dnes mírný záchvat mdloby a mám trochu horečku. Zůstávám proto doma. Je to ale určitě bez významu a určitě ještě dnes, i když nejspíš až po 12, přijdu do kanceláře. V úctě Váš Dr. Franz Kafka.“ Pravou příčinu Kafkovy absence odhalí až pohled do poznámkového aparátu: v noci z 22. na 23. září 1912 Kafka napsal celou povídku Ortel.
Pro ty, kteří v roce 2003 nestihli navštívit výstavu Kafkovy továrny v Památníku národního písemnictví, bude možná objevem i Kafka úředník. Setkají se se zaměstnancem, který svoji práci sice z duše nenávidí, protože ji vidí jako překážku v psaní, přesto ji vykonává tak pečlivě a jeho nadřízení s ním jsou tak spokojeni, že na kariérním žebříčku Dělnické úrazové pojišťovny vystoupá během necelých pěti let až na místo tajemníka se slušným platem. Jako dnes, ani tehdy postup nebyl samozřejmostí. Bylo třeba jednat, a tak se v dopise zaměstnavateli z prosince1912 seznamujeme s Kafkou úplně jiným, než ho známe dosud. Dnes by se řeklo s asertivním zaměstnancem: „Zatímco příjmy všech ostatních ústavních zaměstnanců zaznamenávaly po etapách přirozené zvýšení, ... platová úroveň koncipistů nejenže zvednuta nebyla, naopak byla v protisměrném pohybu k zlepšování platů všech ostatních skupin úředníků během posledních let pokaždé ještě snížena,“ píše Kafka v několikastránkovém dopise a své požadavky dokládá podrobnými výpočty.
A jak na tom byl Kafka s češtinou? I v tomto případě potřebujeme listovat poznámkami, protože řada dopisů zaměstnavateli i dalším úřadům z doby po roce 1918 vznikla s pomocí Kafkovy sestry Ottly a jejího českého manžela Josefa Davida. Ze tří listů, které psal Kafka prokazatelně sám, vyplývá, že česky uměl velmi dobře. Ačkoliv němčina tu a tam „prosákla“, bylo to spíš v drobnostech - například ve slovosledu. Do svazku bohužel nebyly pojaty písemnosti, které psal z pověření úřadu. V německém kritickém vydání zahrnuty jsou, a to včetně českých originálů.
Zkontrolujte pivoňky
Poslední svazek Díla Franze Kafky můžeme číst různě - stránku za stránkou, podle adresátů či vybrat si jediný rok. Bude-li to poslední rok Kafkova života, čeká nás ještě jedno, tentokrát velmi lidské setkání: se čtyřicetiletým spisovatelem umírajícím v nesnesitelných bolestech na tuberkulózu. Nemůže už mluvit, a tak se dorozumívá se svým okolím - především s přítelkyní Dorou Diamantovou a lékařem Robertem Klopstockem -pomocí vzkazů. Ironií jemu vlastní v nich téměř nenajdeme beznaděj, v dřívějších, šťastnějších letech tak častou.
„Prosím zkontrolujte, jestli se pivoňky nedotýkají dna vázy. Proto se mají dávat do misek,“ stará se Kafka znovu a znovu o květiny v pokoji. Co přitom cítí, čteme na jiném lístku: „To si člověk utvoří dojem o souchotinách, vprostřed broušený kámen, po stranách zuby pily.“ Teprve zde - ne při čtení dopisů Felici či Mileně - vstupujeme na skutečně intimní území. Vždyť co může být intimnějšího než setkání s vlastní smrtí?
Klíčovou dírkou nahlížíme do díla, které skýtá právě to, co Kafka sám u literatury hledal. „Myslím, že by se vůbec měly číst jen takové knihy, které koušou a bodají. Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu pak tu knihu čteme?“ píše Kafka Oskaru Pollakovi ve svých dvaceti letech. „Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.“ Třináctý svazek Kafkova Díla takovou sekerou je.
***
BELETRIE KNIHA TÝDNE
Dopisy přátelům a jiná korespondence Franz Kafka Přeložila Věra Koubová. Vydalo Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2007. 1166 stran.
O autorovi| LUCIE BARTOŠOVÁ, Autorka je redaktorkou LN
