Abychom však snad nebrali všechno smrtelně vážně a doslova, poskytnou hned na začátku obezličku: místo prologu Karel Svoboda (samozřejmě, už je po smrti) osobně vstoupí do autorčiny pracovny, sedne k počítači a sepíše fakta („Teď je nám všem líp, a hlavně: už si to můžu dovolit.“).
Ačkoli se autorky usilovně snaží vyvolat dojem objektivity a zdánlivě nabízejí pohled z obou zúčastněných stran, Michaela Remešová dokonce „skromně“ naznačuje blízké přátelství s Karlem, kniha evidentně straní vdově po skladateli. Po vyváženosti ani stopy.
Nikdo nepochybuje o tom, že jejich manželství bylo složité, že na sebe narazily dvě silné osobnosti a že tou silnější postupně zřejmě byla ta mladší a dravější. To nic nemění na dojmu, že kniha vznikla na objednávku té, jíž stálo za to v manželství vydržet. Naznačuje to i skutečnost, že významnou část tvoří příloha o „věcech mezi zemí a nebem“, neboli „doklady“ toho, jak v nejtěžších chvílích Vendule Svobodové pomohly kartářky a vědmy, čarodějnická setkání.
Jestli to někoho zajímá, všechno zlé pomine, Vendula potká lásku, do tří let porodí další dítě a nadaný Kubíček se nejspíš bude živit jako žurnalista nebo moderátor, možná i politik, protože mnoho vlastností zdědil po mamince...
A snad jen jako poznámka pod čarou: aby už nebylo žádných pochyb, čemu ta kniha, kromě očištění jména Venduly Svobodové, slouží, takový malý nepoměr: více než čtyřicetiletá tvorba Karla Svobody, jednoho z nejhranějších hitmakerů, jakého tato země má, se scvrkla na výběr sedmatřiceti titulů; Kapce naděje je věnováno čtrnáct stran knihy. Číslo konta připojeno.
