Kniha o Praze, psaná cizincem, který od invaze roku 1968 nesměl své milované město ani okem spatřit, nám vytřela zrak. Jakže? Ty fádní, rudými hvězdami poseté ulice poníženého města ukrývají takhle přepychovou historii, skrumáž vlivů, cesty, po kterých se dá jít? Prahu, ať už zdupanou botami lancknechtů, či prolezlou estébáky, vidí Ripellino jako temný melting pot, vyzařující spalující surovou krásu. Italský bohemista popisuje dobu po Bílé hoře, útisk i barokní horečku, vrcholící architektonickou extází. Plodné časy střídané obdobími katastrof. Stopy Werfelovy, Meyrinkovy, Kischovy, Kafkovy, Haškovy...
Nynější vydání v Argu obsahuje dobové fotografie. Jsou na nich zašlé dvorky, křivé ulice, nábřeží, kudy se potulovali nejroztodivnější pražští blouznivci i géniové a ovšemže i dohlížitelé a katani. Průsečík našeho báječného dědictví, česká, německá a židovská Praha, je dle Ripellina magii vyzařující centrum středoevropské kultury. Termín „magická Praha“ se ovšem zatím stal značkou, názvem bedekrů. V sedmdesátých letech razil esejista Josef Kroutvor, vůči Ripellinovi v lecčem kritický, termín „Praha mizerná“. A zase šlo o objevy: Praha, na první pohled ubohé, znevolněné provinční město, obývané ale vzdorovitými členy Skupiny 42, surrealisty, nejrůznějšími ostrovy tvořivých šílenců, Hrabalem a Boudníkem až třeba po literáty či malíře Křižovnické školy.
Právě Ripellinovu Magickou Prahu jsem si letos opět nadělil. Obzvlášť příjemné je ji číst, když prší či sněží, politici brečí, ve světě je krize a tak dál. A také když strčíte nos do těch všemožných před- či ponovoročních anket s kulturními osobnostmi. Tolik žluči, zapšklosti, nadávání na „český rybník“, pohrdání „dnešní dobou“, vzlykotu kvůli „malým poměrům“ se hned tak nevidí. Zvláštní! Vždyť kdo komu dnes brání, připadají-li mu Čechy malé, učinit je velkými? Cizí hordy, cenzura, popravčí čety, tubera, hladovění, exil... anebo co vlastně?
