Naopak, po včerejšku tato možnost hraničí s jistotou. Sociální demokraté totiž po týdnech předstírání, že jsou s ODS, lidovci a zelenými ochotni jednat o programu a až na jeho základě se rozhodnou, zda vládu podpoří, včera konečně tuto šalbu odhodili, a řekli jasné slovo. Tuto vládu za žádných okolností nepodpoříme!
Šéf ODS tak sice svůj kabinet s lidovci a zelenými zřejmě skutečně přivede do Strakovy akademie, dlouho si v ní ale nepobude. Legitimně bude moci vládnout pouhých třicet dnů, do hlasování o důvěře vládě. Pokud totiž ČSSD svůj postoj nezmění a zůstane jednotná (a nemá jediný důvod chovat se jinak), vláda důvěru nezíská. Tedy pokud by Mirek Topolánek s Miroslavem Kalouskem a Martinem Bursíkem nešli škemrat ke komunistům. Zejména oba šéfové menších stran to včera vyloučili. Možná i proto, že pravicová vláda opřená o hlas(y) KSČM by pro všechny strany znamenala politické harakiri.
S největší pravděpodobností tak dojde ke druhému pokusu. Je otázkou, jestli by ho opět vedl Mirek Topolánek. Ten dlouhodobě tvrdil, že bude-li při sestavování vlády neúspěšný, stáhne se do ústraní. Na druhé straně v ODS je drtivě převládající nálada proti jakékoli spolupráci se socialisty. A v první řadě tuto myšlenku odmítá sám Topolánek, za což ve straně sklízí uznání.
Jenže právě o nějaké formě spolupráce ODS a ČSSD bude případné druhé vyjednávací kolo. Představa, že po krachu Topolánkovy vlády by kdokoli (včetně jeho samého) mohl opět jednat s lidovci a zelenými a teprve poté s ČSSD je naprosto absurdní.
Ať už tedy Topolánek, nebo někdo jiný (Pavel Bém, Vlastimil Tlustý, o nichž se v této souvislosti občas spekuluje, byť právě varianta, že by to mohl být jeden z nich dvou je krajně nepravděpodobná) bude muset lidovce a zelené hodit přes palubu a domluvit se se socialisty, kteří o takové uspořádání usilují.
Bude záležet jen na náladách v ODS, zda by se jednalo o velkou koalici, další verzi opoziční smlouvy a na jak dlouho by taková vláda měla mandát. Zda na čtyři roky (méně pravděpodobné), nebo k předčasným volbám po změně volebního systému na většinový. Tomu by se ovšem zejména obě menší strany vehementně bránily. Paroubek by je tak mohl vyděsit a přitom paralelně jednat o tom, ať se přidají na stranu levice. S tím, že by pak „zabránil většinovému nebezpečí“. Kdyby s touto taktikou uspěl, mohl by pak Paroubek zamávat 101 podpisy, šéf sněmovny Zaorálek by ho pověřil sestavením vlády a Paroubek by slavně zvítězil. Nikdo si přitom nemůže být jistý, zda ČSSD už náhodou takového poslance nemá. Toho, který třikrát po sobě neodevzdal hlas koaličnímu kandidátovi na šéfa sněmovny.
