Blýská se aktivismu nejrůznorodějších emancipačních hnutí etnických, ba i sexuálních menšin na časy, nebo v lidsko-právním úřadě spíše zavládne nečas?
Pokud se Michaelu Kocábovi podaří zůstat na úřadu vlády, stane se zmocněncem matadorem. Přitom v době jeho ministrování jeden zmocněnec pro lidská práva v rámci jeho úředních pravomocí působil. Byl to Jan Litomiský, bývalý disident a politický vězeň, jmenovaný první Topolánkovou vládou. Ten ale byl letos v květnu odvolán a jeho post zaujal z ministerského postu zelenými odejitý Kocáb. Litomiský svůj odchod komentovat nechtěl. „Krajní znepokojení“ nad jeho odvoláním vyjádřila pouze strana Koruna česká, „zejména proto, že bylo motivováno pouze účelovým nalezením dobře placené funkce pro M. Kocába“.
Monarchisté řekli nahlas, co si zpívali i ptáci na stromech. Litomiský totiž zosobňoval zcela jiný typ úřadování než Kocáb. Na rozdíl od něj se nevrhal do náruče aktivistů chápajících lidská práva jako účelový nástroj pro výrobu kauz sloužících té či oné skupině, jejíž zájmy jsou údajně pošlapávány etnocentrickou, sexistickou a samozřejmě rasistickou, xenofobní a homofobní takzvanou většinovou společností Neromů a heteráků.
Lidskoprávní průmysl Litomiský se zasadil o potírání obchodu s lidmi a pracovního vykořisťování, nepotřeboval se ale ukazovat při queer parádách a podobných akcích. Politika lidských práv byla jedním z nejvznosnějších témat a dědictví let před rokem 1989. Na štít si ji vepsala zvláště zahraniční politika Spojených států amerických. Po kolapsu východního bloku se stala doménou mezinárodních organizací. Ty ji začaly systematicky propojovat s postavením etnických a sexuálních menšin a migrací. Vlády si pro byrokratické zvládání tematiky vytvořily celé úřady. Angažmá se chopily také země třetího světa. Letos se například stala členkou rady OSN pro lidská práva libyjská lidová džamahírije plukovníka Muammara Kaddáfího. A taky třeba Angola, Mauritánie, Uganda, Maledivy, Malajsie, Thajsko, Katar, Moldavsko. Exemplum vedle exempla.
Z tématu se stal jeden z oborů postindustriálního průmyslu. Průmyslová výroba se povětšinou pojí s produkcí hmotných statků. V postindustriálním věku se však označení průmyslu dostává i odvětvím produkujícím věci spíše nehmotného charakteru. Z angličtiny již takovýto úzus proniká i do češtiny. Mluví se již běžně o průmyslu turistickém a zábavním, vzácněji o průmyslu lidskoprávním a romském. Za specifické odvětví se dá u nás označit i výroba žáků zvláštních (dnes praktických) škol a chovanců dětských domovů přebujelým a arogantním sociálním systémem. Kauzám, jako je nynější případ Veroniky Kočové, které sociálka odebrala dítě, protože nepoužívá mobil a e-mail a nepociťuje potřebu se stýkat se státními orgány (Matka je „jiná“, tak jí vzali dceru, LN 15. 7.), se přitom etikety lidskoprávní nedostává. Označí se nanejvýš za absurdní drama. Přitom právě takovéto kauzy by se zmocněnec pro lidská práva měl primárně chopit. Za Kočovou však nestojí žádná aktivistická lobby.
Pokud si Nečas, předsedající antikorupčnímu kabinetu, vybere pro management oněch asi 50 lidskoprávních činovníků úřadu vlády nějakého zmocněnce, pak by v případě Kocábově měl vzít v potaz prohlášení akcionářů fondu Trend, jehož prostou faktičnost žádný soud nevyvrátil: „Michael Kocáb a Martin Kratochvíl spolu s dalšími manažery investičního fondu Trend převedli v roce 1995 akcie z portfolia fondu způsobem, kterým došlo k jejich nezákonnému obohacení. Následně členové představenstva a další osoby inkasovali jako kompenzaci za tyto kroky 318,4 milionu korun. Celkově pak i se souvisejícími převody majetku způsobili Trendu škodu ve výši téměř 464 milionů korun.“ Ať již v tom Kocáb sehrál jakoukoliv, třebas i mizivou roli, fondu dal svou tvář na billboardy lákající lidi k vkladu při kuponové privatizaci, a byl tak za jeho osudy zodpovědný.
V potaz by premiér mohl vzít i to, kterak se Kocábovi podařilo posunout o míli dál hranice nepotismu, když k připomínkování vládních materiálů zaměstnal syna odcházejícího premiéra Jana Fischera, ve svých 21 letech prý experta na extremismus.
Pominout nelze ani ožehavé romské téma, nešťastně spojované s lidskoprávní tematikou. Svůj vhled do něj Kocáb prokázal předvedením své kultovní písně „Pražákům, těm je tu hej“ při náckovském marši v severočeské Krupce, kde zapěl společně se známými romskými lichváři. Přitom byl pracovníky svého úřadu upozorňován na to, kdo je kdo v tomto pro širší veřejnost nepřehledném a často zaminovaném poli (pro)romského aktivismu.
Doufejme, že Petr Nečas nebude vybírat dlouho, aby nepřebral. Některá postindustriální průmyslová odvětví totiž žijí jen proto, že do nich lijeme palivo.
Kocáb posunul o míli dál hranice nepotismu, když k připomínkování vládních materiálů zaměstnal premiérova syna
O autorovi| ROMAN KRIŠTOF, publicista
