Kočičí vrnění není jen instinktivní zvuk. Kočky se metodou pokus-omyl učí měnit předení tak, aby jejich lidští „pánové“ spíše vyslyšeli jejich přání. Naznačuje to studie evoluční bioložky Karen McCombové z univerzity v Sussexu a kolegů zveřejněná v časopise Current Biology.
Kočky nejsou samozřejmě jediná zvířata, která dokážou vrnět, dokážou to například i sloni. Ale jen s kočkami si předení spojujeme zcela neodmyslitelně. Tento hlasový projev je považován především za výraz spokojenosti.
Někdy se ovšem objevuje v situacích, kdy je zvíře zcela jistě „nespokojené“, například při poranění. Vědci uvažují, že vrnění pak zvíře možná uklidňuje, patrně jde o volání o pomoc. Dokonce se objevila hypotéza, že vrnění slouží jako jakási jemná masáž, která pomáhá při regeneraci tkání.
Majitelé domácích koček z vlastní zkušenosti vědí, že vrnění může mít i jinou funkci: žebrání. Nepříjemné ranní buzení jinak zdánlivě příjemným zvukem od své kočky dobře znala i Karen McCombová. Hovory se známými ji přesvědčily, že není sama a i jiným lidem ukrádají kočky něžně, ale dotěrně cenné minuty ranního spánku. Protože oborem McCombové je komunikace zvířat, rozhodla se prozkoumat problém důkladněji a zjistit, proč jsou kočky tak přesvědčivé.
Nechala majitele 10 různých koček nahrát jejich domácí mazlíčky v různých situacích. Zároveň je požádala, aby označili, zda jejich zvíře v tu chvíli žádalo o jídlo, nebo vrnělo z jiného důvodu.
Nahrávky si pak poslechlo a hodnotilo 50 lidských dobrovolníků, mezi kterými byli nejen „kočičí“ veteráni. Přibližně tři čtvrtiny soustavně označovaly „hladové“ vrnění za naléhavější a také nepříjemnější pro ucho. Přesnější v tom byli majitelé koček, takže jde patrně o schopnost získanou učením.
Akustický rozbor vrnění potom našel pravděpodobné vysvětlení tohoto rozdílu. Naléhavější vrnění obsahovalo nápadný tón o frekvenci mezi 220 a 520 herzy (průměrně tedy 380 Hz). V pláči dětí jsou výrazné frekvence 300 až 600 Hz.
McCombová s kolegy se domnívá, že právě to byl důvod dalšího naměřeného efektu. Čím byla zmíněná frekvence ve vrnění výraznější, tím se zdálo dobrovolníkům nepříjemnější a naléhavější. Pokud vědci zvuk se zmíněnou frekvencí vystřihli, počet negativních hodnocení klesal. Kočky tedy patrně využívají vrozené citlivosti člověka k pláči našich potomků.
Podle výzkumu se stejný zvuk objevuje v každém kočičím vrnění. Některé kočky se ho ovšem naučí zvýraznit, aby upoutaly lidskou pozornost. „Jde o velmi zdařilo formu mírného nátlaku. Je to nepříjemný zvuk, ale kočce nehrozí, že ji pán vyhodí z ložnice,“ řekla McCombová časopisu Science.
Odborník na hlasové projevy savců David Ricez z univerzity v New Orleans ve stejném časopise poznamenal, že kočka může mít pro zdůraznění vyšší frekvence i jiné důvody. Takový zvuk se například nese na delší vzdálenost.
V každém případě podle něj studie spíše podporuje myšlenku, že kočky se mohou naučit „ovládat“ své majitele, a ne naopak. Tyto schopnosti jsou individuální. Nejvíce rozvinuté jsou u koček, které žijí jako jediné zvíře s jedním člověkem.
„Samozřejmě nevíme, co si kočky myslí,“ řekla McCombová BBC, „ale mohou se manipulaci člověka naučit a úmyslně to dělají.“ A britská bioložka ví, o čem mluví: hladové vrnění její kočky vyhodnotili dobrovolníci jako nejnepříjemnější ze všech.
***
Srovnání dvou zvukových projevů kočky bioložky Karen McCombové Základní frekvence předení se pohybuje až okolo pouhých 25 hertzů, a je tedy mnohem nižší než zvuk, na který jsou lidské uši - a hlavně mozek - mimořádně citlivé (přibližně 300 až 600 Hz)
