Světem nepochybně ani dost málo nepohne, umře-li jeden zrzavý kocour, zato pro naši domácnost to bude otřes na úrovni zemětřesení. A že náš zrzavý kocour v dohledné době umře, je skoro jisté, leda by se stal zázrak. Udělal se mu rakovinný nádor, teď už má na tom místě velkou otevřenou ránu a příšerně zhubl, je to jen kostřička, na které visí zrzavý kožíšek – stín někdejšího krasavce. Ale má se k světu: po několika dnech, kdy netečně ležel a nevstával (mysleli jsme si, že už je s -ním konec), začal zase žrát, chodí nám naproti ke dveřím a není na něm vidět, že by trpěl. Možná netrpí, možná to nedává najevo. Odmítla jsem dát na rady a jít s ním k veterináři na injekci: kdo má domácí zvíře, asi to pochopí. Nejsme přece v koncentráku, aby se nemocní zabíjeli.
Občas jsem z toho hodně sklíčená, i když jsem nečekala, že mě kocour přežije, a trochu mě utěšuje, že se u nás neměl špatně a že kdyby ho byl osud zavál někam na venkov nebo by byl zůstal toulavou kočkou, dávno by bylo nejspíš po něm. Je mi ho ale stejně líto, a tak mu podstrkuju různé kočičí lahůdky. V podstatě už jsem si zvykla na myšlenku, že se s ním budeme muset rozloučit, přece jen je nemocný už tři čtvrtě roku a patrně je pravda, že si člověk časem zvykne na všechno. Promyslela jsem si, co udělám, až umře, všechno domluvila a naplánovala, ale stesku jsem se tím nezbavila.
Když se ale teď dívám kolem sebe a do novin, připadají mi různé věci mnohem méně důležité. Politické půtky se mi jevily malicherné a nepříjemné už dávno, ale teď, při pohledu do zlatých kočičích očí, si o nich myslím ještě horší věci. Hádky ve sněmovně, tahanice kolem podezřelých existencí, které se kdovíjak dostaly na kandidátku a voliči je důvěřivě poslali do zastupitelského sboru, trapná neznalost mezinárodních poměrů... co je to všechno proti jednomu mrňavému kocourovi? Kdyby mi tohle někdo říkal za normalizace, nejspíš bych si o něm myslela, že je blázen, protože jsem to nikdy nezažila. Tak se aspoň v duchu omlouvám těm, kdo měli podobná trápení a já je neuměla pochopit.
Když už je mi úplně teskno, zasvítí mi sluníčko na obrazovku a musím jít ven, protože nevidím na práci. Nachodila jsem za poslední rok po Praze víc než dvanáct set kilometrů a bývám uchvácena tím, jak město zkrásnělo. Někdy se mi o tom až chce básnit, ale nehodlám se laicky pouštět na tak dobře prozkoumanou a zabydlenou půdu. Tak se aspoň dívám kolem sebe a poslouchám. Leckdy je to zajímavé, někdy skličující, jindy povzbudivé a někdy prostě legrační. Před týdnem jsem v autobuse zaslechla dialog dítěte s maminkou. Dítě: „Já si to vyfotogvafuju dvakvát.“ Maminka: „Nevíká se vyfotogvafuju, ale vyfotogrrrafuju.“ Její rrr zadrnčelo autobusem jako budík nebo školní zvonek v časech mého dětství. Skutečně mě to rozesmálo. Pak jsem vystoupila na stanici jménem Mokrá, a než jsem stačila udělat dva kroky, strhl se slejvák. Zaradovala jsem se, jak všechno funguje, a skoro půl dne nemyslela na nemocného a asi umírajícího kocoura.
***
Politické půtky se mi jevily malicherné a nepříjemné už dávno, ale teď, při pohledu do zlatých kočičích očí, si o nich myslím ještě horší věci
