Vydávání knih se u nás děje za jedné podivuhodné okolnosti: všichni zúčastnění se tím mají uživit – s výjimkou překladatelů. U těch se jaksi předpokládá, že to je jejich „koníček“ a dělají to z „lásky k literatuře“. Běžný román, který má ke třem stovkám normostran A4, představuje tak tři měsíce práce, a člověk za ně dostane kolem 40 000 hrubého. Překladatel však dokáže přivřít oči, protože ví, že trh je nevyzpytatelný, a stejně tak jako on sám do překladu knihy investoval čas, nakladatel do jejího vydání investuje peníze, a vůbec nemůže vědět, jestli se mu vynaložené prostředky vrátí. Něco jiného však je, když se kniha chytí, objevuje se v žebříčcích a vycházejí další a další dotisky. Překladatel tedy dospěje k oprávněnému názoru, že by z nakladatelova zisku měl mít zasloužený podíl...
Jeden švédský kamarád mi vyprávěl o svém bratrovi, který pracuje v jisté obchodní společnosti. Šéf si ho zničehonic zavolal k sobě do kanceláře. Bratr tam šel se staženým zadkem, ale jeho obavy byly zbytečné: šéf mu oznámil, že svou šikovností pomohl firmě k vynikajícím výsledkům, a jako poděkování mu jen tak pro nic za nic dal šek na milion švédských korun. U českých nakladatelů nic takového nehrozí. Když je kniha úspěšná a překladatel se ptá, kolik výtisků už se prodalo a zdali by neměl dostat nějaký honorář, zpravidla (čestné výjimky jsou) nakladatel mlčí, mlží a hraje si na mrtvého brouka. Bylo by například zajímavé zeptat se nakladatelství Host, jak (a jestli vůbec) se s překladatelkou rozdělili o ty miliony, co vydělali na fenomenálním úspěchu detektivní trilogie Milénium od Stiega Larssona. Možná i proto, aby překladatelé neotravovali, se v českých knihách nenajdou údaje o počtu vydání a výtisků. To je pozoruhodné tajnůstkářství. Koukám pro srovnání do své knihovny: v dánských, švédských i německých knihách se tyto údaje běžně objevují.
V těchto dnech jsme svědky sentimentálních i hysterických výlevů citů v souvislosti s plánovaným zvýšením DPH na knihy. Mluví se dokonce o „konci“ či „smrti“ knih. Jsem přesvědčen, že nic takového nenastane a že knih bude i nadále vycházet víceméně stejné množství. Jen se všichni zúčastnění budou muset trochu uskrovnit, tak jako se už nejméně dvacet let uskrovňují překladatelé.
Rezervy by se daly najít zejména u knihkupců. Možná ne každý ví, že z každé prodané knihy zůstává knihkupcům za nehty 30 (slovy třicet) procent prodejní ceny. Kdyby knihkupci namísto organizování a vyvěšování pokryteckých petic ve svých obchodech raději oznámili, že se spokojí s 15 nebo 20 procenty, zůstaly by ceny knih i po zvýšení DPH tam, kde jsou dnes. Na křik a pláč, že by se „neuživili“, by se snadno dalo namítnout, že když není možné uživit se překládáním knih, tak proč by mělo být možné uživit se jejich prodejem?
Literární překladatelé si na život vydělávají komerčními překlady a tlumočením, pracují například jako učitelé nebo redaktoři. Knihkupcům se nabízí výtečná příležitost dokázat panu prezidentovi, že jeho slova o „podnikatelích vydávajících se za světlonoše“ jsou mylná. Pokud opravdu pokládají knihy za kulturní statek a nikoli za zboží jako každé jiné, nechť je prodávají nezištně a za cenu osobních obětí. A na živobytí si vedle toho mohou vydělávat provozováním restaurace, hotelu nebo nevěstince.
***
Když se kniha chytí a vycházejí dotisky, překladatel dojde k názoru, že by ze zisku měl mít podíl. Nakladatel však mlčí a mlží.
O autorovi| ROBERT NOVOTNÝ, překladatel
