Pozornost vzbudilo izraelské divadlo s hrou Pavla Kohouta z 50. let Taková láska, kde si vyřídil svůj citový problém s nevěrnou manželkou, či Nizozemci s feministicky laděnou hříčkou.
Až dosud byly k vidění čtyři soubory ze zahraničí. Projekt a jméno té hvězdy je Černobyl přivezl Das Dokumentarttheater z Berlína. Už samotný soubor je unikátní svým složením - má na padesát herců (v Hronově jich bylo přes dvacet) a členové skupiny pocházejí z rodin emigrantů z celé Evropy. Podle autorky a režisérky Mariny Schubarthové nic v jejích příbězích není fikce, i když nahlíží události především přes pocity postav. V tomto případě je jaderná katastrofa a její důsledky viděna očima milující, těhotné ženy hasiče, který byl zasažen smrtící radiací. Představení rozdělilo publikum na dvě části - ty, kteří byli ochotni spoluprožít vysoce emocionální, lehce plakátový příběh, a zastánce drsného dokumentárního divadla, kterým chyběly konkrétnější informace a větší syrovost provedení.
Útok na mužské plémě přišel z Nizozemska Stejně rozporuplně byla mezi diváky vnímána hříčka Smaland z nizozemského Zaandemu. Skupina mladých pod vedením Suzanne Klompové přinesla poměrně jednoduchou crazy grotesku o vesnici žen, do jejichž hájemství vstoupí muž. Je nejprve hýčkán, využit k radovánkám a oplodnění samiček a nakonec zastřelen. Zatímco hravé, ale nikoli objevné divadelní provedení kusu se příliš nehodnotilo, bouřlivou diskusi vzbudilo u přítomných mužů vyústění příběhu, které si každý -bůhvíproč - bral jako osobní útok na samce jako takové.
Možná že v tomto smyslu mohl diváky více uspokojit izraelský soubor z Givatayimu, který přivezl inscenaci dramatu Pavla Kohouta z 50. let Taková láska. Hrdinka hry nešťastně miluje ženatého muže a svůj život končí skokem pod vlak. Je povolána k fiktivnímu soudu, kde se má obhájit. „I když ve své době byla v Československu hra považována za politickou, a proto zakázána, já tento aspekt pomíjím - není pro mě důležitý. Pro mě je to čistě hra o lásce, morální odpovědnosti za důsledky svých činů,“ říká režisérka. Kus je sice inscenován jako soudní drama s všudypřítomnou Soudkyní - všichni protagonisté jsou přítomní na scéně, podobni chóru, a v „rekonstrukcích“ jednotlivých scén vždy vystoupí z anonymity -, ale v tomto případě jde opravdu spíše o ženský citový problém a politický aspekt zůstává upozaděn. Vzhledem k tomu, že se inscenace hraje v hebrejštině, víceméně klasickými prostředky psychologického divadla, nemá český divák šanci poznat, nakolik se tu pracovalo s textem a dobovou ideologií. Politický aspekt kupodivu přináší spíš historie této hry za hranicemi. Na začátku 60. let ji do Izraele ilegálně převezla herečka Vlasta Schönová (Nava Shan), přeložila ji a v malém divadélku se pak hrála čtyřistakrát. Pro režisérku Miri Lehrmann-Beerovou byla prý v mládí tak nezapomenutelným zážitkem, že ji v průběhu patnácti let inscenuje už podruhé.
Slovenské zahraničí zastoupila autorská one-man show Vlada Benka Svět bez žen, kterou nastudoval pod křídly Levočské divadelní společnosti. Jde o scénický monolog Pastier/Pastýř, který vychází z autentického rozhlasového rozhovoru s pasákem ze Záhorí, Údajně spatřil UFO a svérázným jazykem vypovídá o svém životě obyčejného člověka, který je téměř izolován od okolního světa. Benko je pozoruhodným „lidovým vypravěčem“, a přes autenticitu nářečí, kterému mnozí diváci porozuměli jen zčásti, sklidil velké ovace. Ze zahraničních souborů čeká diváky Hronova ještě pantomimická show Perón, symbolizující beznaděj a prázdnotu života, v provedení maďarsko-slovenského Divadla J. Kámána z Lučence a norská hra autorky a režisérky Sonii Mony Din Shabbannaové, popisující bizarní přípravy na svatbu v emigrantské rodině Pákistánců.
