Pradědeček sem přišel s uzlíkem a našel si tu manželku. Češku, která tu hrála v ochotnickém divadle,“ říká česky s mírným přízvukem o svých kořenech Jitka Brožák, zaměstnankyně tiskového oddělení strany Zelených v rakouském parlamentu. Podle ní je Čechů ve Vídni mnohem víc, než ukazují statistiky, které uvádějí asi 10 000. „Může za to sčítání lidu, kde se vás ptají, jakou řečí mluvíte doma. A tak automaticky vypadávají ze sčítání Češi a Češky ze smíšených manželství, kde se mluví samozřejmě německy.“
To v nenápadném šedivém domě na náměstíčku nedaleko vídeňské Landstrasse uprostřed Vídně čeština „jede“. Komenského škola je poslední ze šedesáti českých škol, které ve městě byly ještě mezi válkami. Sto padesát zdejších žáků a dalších osmdesát o pár metrů vedle na střední škole je pýchou české menšiny ve Vídni. Dnes tvoří jen přinejlepším desetinu ze dvou až tří set tisíc Čechů, kteří tu žili před první světovou válkou. Ale na rozdíl od řady jiných – mnohdy početnějších – menšin, jako jsou Turci, Srbové, Bosňané nebo Poláci, se může pochlubit zcela ojedinělou věcí – byla uznána za plnohodnotnou národnostní menšinu.
Tuto výsadu má v Rakousku jen pět národností – Chorvaté a Maďaři, kteří mají několik svých vesnic v Burgenlandu, Romové a spolu s Čechy i Slováci. Zatímco Slováci žili po stovky let v několika vesnicích na Moravském poli u hranic s Moravou a Slovenskem, Češi mají v Rakousku svoji jedinou menšinovou „obec“ – Vídeň.
„Samozřejmě že nám uznání za národnostní menšinu velice pomohlo,“ říká ředitelka Komenského školy Jana Hanzlová. Díky financování z rakouského státního rozpočtu na menšiny si škola může dovolit žádat po rodičích na rakouské poměry minimální školné, které je něco přes sto eur měsíčně. „To pokrývá asi třetinu nákladů na provoz,“ uvádí ředitelka. O zbytek se dělí rakouský stát a město Vídeň. Přes nevysoké školné si tak škola může dovolit rozšiřovat výuku. Dvojjazyčné vyučování se před časem změnilo na trojjazyčné, protože ve škole přibylo malých Slováků. Polovinu předmětů mají děti v němčině, druhou v češtině a slovenštině. A když ukončí zdejší střední školu, mluví třemi jazyky, protože ještě přibude angličtina nebo další cizí řeč.
Dostatek učitelů také umožňuje, že ve třídách jsou děti po dvanácti až patnácti, takže se jim učitelé mohou plně věnovat. Mnoho dětí ještě předtím, než jdou do školy, chodí do zdejší české mateřské školky, která děti jazykově připravuje na vyučování v pro ně mnohdy cizím jazyce.
Do školy totiž docházejí jak děti „nových Čechů“, tedy lidí, kteří do Vídně přicházejí za prací a jejichž děti neumí německy, tak i opačné případy – děti rakouských rodičů, které s češtinou nepřišly nikdy v životě do styku. I na tyto případy je škola připravena. „Samozřejmě že to mají hodně těžké. Mám ve třídě jednu Rakušanku, která mluví jen německy. V první třídě jsem se jí musela hodně věnovat,“ říká mladá učitelka původem ze Znojma, „teď už rozumí alespoň základům.“
Českou školu ale navštěvují třeba i malí Poláci, protože polská – velice početná – menšina ve Vídni žádnou vlastní školu nemá. A výjimkou nejsou ani děti cizinců s úplně jinou rodnou řečí. „Mám ve třídě Španěla, Bělorusa, Rumuna,“ dodává učitelka. „Rodiče je sem přihlásili, protože škola má podle nich dobrou úroveň a považují češtinu za dobrý základ pro další slovanské jazyky.“ Občas má ale zájem rodičů ještě zajímavější vysvětlení. „Měli jsme tu donedávna dítě ze starého šlechtického rodu. Jeho rodiče prohlásili, že znalost češtiny patří k jejich tradici,“ říká ředitelka Hanzlová. „Ale to jméno rodu tam prosím nepište...“ dodává.
O budoucnost Komenského školy je, zdá se, postaráno. Přicházejí jak noví žáci, tak učitelé. „Učil jsem v Česku a i tam mě to bavilo. Ale když jsem poznal úroveň školství tady, tak se už rozhodně vracet nechci,“ říká mladý český učitel Tomáš Janovský.
Češi z cihelny
O tom, že česká menšina ve Vídni je pořád živá, svědčí i to, že zde stále existuje Sokol, Orel, že tu hraje české amatérské divadlo a vychází několik českých novin a časopisů. Český život se soustřeďuje i kolem několika zdejších českých umělců, z nichž všichni vídeňští Češi, které potkáte, jmenují výtvarníka Jana Brabence. Nejvyhlášenější českou adresou ve Vídni je pak bezesporu rockový klub Nachtasyl, kde se konají často výstavy a koncerty českých umělců a který leží nedaleko nádraží Westbahnhof.
„Český živel ve Vídni už žádný cítit není,“ říká ale rakouský historik Hans Peter Hye z Akademie věd. „Nachtasyl je výborný rockový klub, ale pro Vídeňáky to není český klub, ale prostě jen klub. Ten český rozměr tam vůbec nevnímají.“ Češi však podle něj měli na utváření moderní Vídně obrovský vliv.
„Všechno začalo v polovině 19. století cihelnou na takovém malém návrší na východním okraji Vídně,“ vysvětluje Hye, jak začala mohutná vlna přistěhovalectví do Vídně. „Češi, lépe řečeno lidé z Česka, na konci 19. století tvořili podstatnou část obyvatel Vídně. Stačí se podívat do telefonního seznamu. Najdete tam dodnes nejméně dvě stě tisíc českých jmen.“ A nezůstalo jen u jmen. Češi ovlivnili i zdejší podobu němčiny, takzvanou „vídeňštinu“, kde dodnes najdete slova a obraty pocházející z češtiny. Vídeňáci například říkají křenu „kren“, koláčům „kolatschen“, povidlům „powideln“, a když se jde někdo do hospody opravdu hodně opít, říká se tomu „tschechen“.
Češi ve Vídni měli vliv i na rakouskou politiku, a to zdaleka ne jen tím, že „rozbili monarchii“. Čeští dělníci byli hodně důležití při zakládání rakouské sociální demokracie, jediné strany, která se v Rakousko-Uhersku národnostně nedělila. Ve velkém domě na adrese Margaretenplatz 7 je dodnes sídlo českých sociálních demokratů v Rakousku, o jejichž přetrvání se v době komunismu zasloužil další legendární český imigrant Přemysl Janýr.
A nedaleko sociálních demokratů je i česká hospoda – U Powidl, kde vám uvaří svíčkovou, guláš, zelňačku a vybrat si můžete hned z několika českých piv. Nejvyhlášenější „českou“ hospodou ale samozřejmě zůstává Kolarik ve vídeňském Pratru. A to přesto, že současná generace majitelů už česky neumí a Vídeňáci ho za žádnou českou hospodu nepovažují. Ostatně jmenuje se „Schweizerhaus“, tedy švýcarský dům.
Masaryk, poslanec Říšské rady
Desátý městský obvod jsou takové vídeňské Vysočany nebo Libeň. Právě tady, nedaleko již zmíněné cihelny, byla před sto lety slyšet na ulicích čeština a zdejší Favoritenstrasse byla jakýmsi vídeňským Václavákem.
Po Češích tu dnes zbylo jediné – „Böhmischer Prater“, menší obdoba proslaveného Pratru v centru Vídně. Na kopci nedaleko lesíku, který je dodnes jedním z výletních cílů ve Vídni, je stále shluk restaurací, pouťových atrakcí, koncertních sálů a malých domků, v nichž bydlí majitelé atrakcí. Hraje tu „česká dechovka“, točí se tu český budvar, vyskytují se tu česká příjmení, ale jinak tu na Čecha nenarazíte. „Chodí mi sem spousta Chorvatů, nedávno tu slavili vídeňští Romové, ale Češi – ani vídeňští, ani turisté – sem žádní nechodí,“ říká smutně ředitel parku. „Je to škoda, je to přitom taková krásná tradice,“ dodává a ukazuje dvě knihy, které o „českém Pratru“ vydal.
„Všichni vědí, jak důležití Češi ve Vídni byli, a skoro každý Vídeňák má v sobě trochu české krve. Jen se k tomu skoro nikdo nehlásí,“ říká historik Hye. O pohledu na Čechy pak svědčí pamětní tabule T. G. Masaryka u vídeňské třídy Graben. Stojí na ní – Univerzitní profesor, poslanec Říšské rady. A až zcela dole – první československý prezident.
***
Češi ovlivnili i zdejší podobu němčiny. Když se někdo jde pořádně opít, říká se tomu „tschechen“. ”
