Oblast dramatického umění se v posledních letech stala vítaných rejdištěm různých autorů, kteří pragmaticky využívají široké obliby českého herectva. Zdálo by se, že po dvaceti letech svobodného publikování je například období první republiky v tomto směru zcela vytěžené. U nejznámějších i některých klíčových postav českého divadla a filmu tomu tak skutečně je a jejich monografie na základě nových skutečností už v 90. letech sepsali skuteční odborníci. To však určitá sorta autorů nebere na vědomí a vesele parazituje na tom, co již bylo napsáno. Opusy autorů, jako je Arnošt Tabášek nebo Václav Junek, kteří se zčásti zavedli jako autoři hereckých monografií, jsou sice víc diagnózou z oboru psychiatrie než literaturou, ale asi se prodávají, protože jiný důvod k vydání by se těžko našel.
Oldřich Nový Ladislava Tunyse je přece jenom trochu jiný případ, nebije do očí neumětelstvím ani bezostyšným kompilátorstvím a plagováním. Poprvé vyšel v roce 1996 a současné vydání se od starého prakticky neliší. Budiž, na reedicích rozebraných titulů není nic zvláštního. Autor standardním způsobem sumarizuje biografická fakta, cituje z článků a knih, ale jeho autorský vklad - komentář, je nulový. Tunys sice přerecituje, co kdo napsal, jak kdo na Nového vzpomínal, ale už není schopen provést vlastní analýzu, která by postihla problematiku z více rovin. Jež by vše vřadila do dobového divadelního kontextu, společensko-politických poměrů, všimla si vývoje metody, stylu, herectví, oboru, kterému se Nový věnoval, a podobně. A to vše pak propojil s hercovým životními osudy. Určité náznaky tu sice jsou, ale nestačí. Například v obsáhlé kapitole o Novém divadle se fakta chronologicky řadí za sebou, ale autor se nedobere ani jednoduché definice, z niž by vyplývalo, čím vlastně Nový obohatil hudebně-dramatický žánr. I když měl k dispozici prameny (především materiály z divadelního oddělení Národního muzea a z Památníku národního písemnictví), bylo mu to k ničemu, v podstatě z nich jen dokola opisuje. Aspoň že tak, jelikož jiní opisují z internetu a dosud vydaných publikací.
Tunys si sice nelibuje v bulvárním rozpitvávání hercova intimního života, ale zase vytváří něco na způsob červené knihovny (kolik dívčích očí zvlhlo, kolik srdcí se rozbušilo...). Ale hlavně píše v selankovitém stylu, pomíjí kontroverze, osobní prohry, což vůbec nedopovídá realitě. Tím spíš, že osudy Oldřicha Nového po roce 1948 byly víc než tristní. Autor uvedl, že jeho zájem o Nového začal tím, když jej viděl hrát Hanzla v Landovského Hodinovém hoteliéru v režii Evalda Schorma (Činoherní klub, 1969). Nejspíš proto opíše recenzi Jindřicha Černého, zatímco jeho vlastní hodnocení zní - „...v této roli Oldřich Nový prokázal, jakým skutečně hercem byl...“
Otázka tedy zní, jaký smysl má dnes vydání monografie herce, jehož dílo se uzavřelo téměř před čtyřiceti lety, když autor není schopen nic nového k jeho životu a tvorbě dodat.
Ladislav Tunys: Oldřich Nový
Praha XYZ, 2011. 284 stran
