Jak jsem se včera dozvěděl, máme jakéhosi celonárodního koordinátora cyklistické dopravy, který prý chystá převratné novinky, jako že třeba konečně budou přechody nejen pro pěší, ale i pro cyklisty nebo že cyklisté budou moci bez nebezpečí pokutování vjíždět i do jednosměrek. Jaroslav Martínek vypadá jako sympatický mladý muž, a dokonce jako skutečný cyklista. Ale z vlastní zkušenosti člověka, který se snaží používat kolo jako dopravní prostředek, mohu s plnou odpovědností říci, že koordinuje něco, co ve skutečnosti neexistuje. Respektive v omezených, místních podmínkách typu Pardubic či některých menších měst možná ano, ale v republice jako celku se kolo jako dopravní prostředek vůbec nebere.
Sociálně vyloučená individua Na lidi, kteří se snaží používat kolo k tomu, k čemu bylo vynalezeno, tedy k pohodlné a poměrně rychlé dopravě z místa A do místa B, se dnešní česká společnost dívá jako na podivná, sociálně vyloučená, individua. Takovou horší variantu uživatelů hromadné dopravy, které se příznačně říká „socka“.
Kolo je v dnešním převažujícím pojetí sportovním náčiním, při jízdě na němž musíte být oblečeni do vypolstrovaných cyklistických kraťasů, mít rukavice, přilbu a brýle a nějaký barevný trikot. V tomto pojetí se jezdí na kole co nejrychleji, k ujetým kilometrům se připočítává počet litrů vyloučeného potu, a čím víc kopců po trase cyklista sportovec zdolá, tím lépe.
Velká část cyklostezek, a Praha je v tom příkladem, se plánuje a staví pro tyto sportovce. Jen tak si můžu vysvětlit fakt, že jedna z páteřních stezek, která vede z východního okraje Prahy až do centra, vede přes všechny kopce, co se po cestě vyskytnou, obsahuje pozoruhodné terénní a cyklokrosařské vložky a před vjezdem do centra vrcholí vítězoslavným dobytím vrcholu Vítkova. Na nedělní výlet docela příjemná trasa, pro co nejrychlejší a pohodlnou cestu do práce hotové peklo. Nemluvě o tom, že zatímco délka vlakových kolejí obdobné trasy je osmnáct kilometrů, cyklostezka je o třetinu delší.
A co děti, mají kde jezdit?
Jako ostrakizovaná bytost se pak cítím každý den, kdy ve snaze dostat se do práce rychle a přitom na kole použiji pražský příměstský vlak. Použití kola jako dopravního prostředku mě přijde denně na padesát korun, které si České dráhy i při přepravě po území hlavního města Prahy účtují za cestu tam a zpět. Zatímco za lístek na vlak se platí podle kilometráže, za kolo vám naúčtuje průvodčí 25 korun, i když jedete třeba jen kilometr.
A není úniku, v rámci „podpory“ cyklistiky zrušily České dráhy týdenní jízdenky na kola, které činily tento kombinovaný způsob dopravy snesitelnějším. Navíc konstruktéra nových příměstských souprav typu Elefant, který vymyslel přepravu kola pověšeného na výšku, bych pokaždé, když se o to pokusím, profackoval. Jasně, sportovcům v přilbách to je jedno, stejně jako těch pětadvacet korun za kolo při nedělním výletu.
Zcela samostatnou kapitolou je kolo jako způsob dopravy dětí do školy. Všude můžete číst, jak je hrozné, že se dnešní děti vůbec nehýbou, jak stále více českých školáků je obézních a že vůbec nesportují. Bydlím v okrajové části Prahy, která byla v době mého dětství, tedy před nějakými třiceti roky, plná kol. Jsme skoro na rovině, napůl v lese a kolo tu bylo oním ideálním dětským dopravním prostředkem. Od té doby i u nás, podobně jako v celém Česku, přibylo aut a ubylo kol. Ti z rodičů, kterým se ještě podaří přemluvit dítě, že nemusí kilometr, který mají do školy, jezdit autem, ale na kole, musí však denně trnout. Ani na hlavní komunikaci totiž není žádný pruh pro cyklisty, o cyklistických přechodech nemluvě, takže dítě, když chce bezpečně do školy dojet, musí jet prostě po chodníku.
To neplatí jen o naší čtvrti, ale v Česku obecně. Od šesti let mého syna jezdíme na dovolené na kole. Ještě nikdy jsme nebyli v Česku, protože souvislou prázdninovou trasu, po níž můžete jet s dítětem bez nebezpečí, že vám ho porazí auto, jsme nenašli. Takže jezdíme do Německa, Rakouska nebo Dánska, kde myslí i na to, že na kolech se mohou pohybovat i malé děti.
Odnikud nikam O tom, že se české cyklostezky, ty pražské na prvním místě, vedou odnikud nikam, nenavazují na sebe a nejsou ani v plánech nově opravovaných a budovaných komunikací, ani nemluvě.
K tomu, aby cyklistika byla v Česku jedním z respektovaných způsobů dopravy, nestačí mít viditelně jen národního koordinátora. Na druhé straně chápu, že při vytyčování cyklostezek se moc nakrást nedá – což je bohužel asi ten hlavní důvod, proč je v Česku cyklistická doprava jen otloukánek.
***
Kolo je dnes pouhým sportovním náčiním a ne oním pohodlným dopravním prostředkem z místa A do místa B.
O autorovi| LUBOŠ PALATA, redaktor LN
