Bez skutečných reforem příčiny krize neodstraníme, jakkoli nás náznaky oživení mohou těšit
Pro jistou část populace může být masochismus celkem příjemný koníček i za situace, kdy většinová populace jeho projevy nepovažuje za nic pěkného. Možná právě proto dnes již na základě relativně optimistických čísel někteří „opatrně slavíme“ (slovy Jaroslava Plesla z LN 10. 8.) konec hospodářské krize a těšíme se z blížícího se konce tunelu. Nic proti tomu, přejme si, aby to byla pravda, a záviďme těm, kdo jsou schopni vše vidět v takových souvislostech. Jen masochista by si totiž mohl skutečně přát, aby současné ekonomické problémy přetrvávaly a abychom se ještě pár let měli hůř a hůř.
Jednání ve stylu „přání otcem myšlenky“ je možná jedním ze způsobů, jak si běžný smrtelník může dlouhodobě uchovat duševní rovnováhu ve světě, kde zdaleka nemá svůj život plně pod kontrolou. Nepochybně se objevují ekonomické ukazatele, které lze v současném rozpoložení vnímat jako posly dobrých zpráv. Že se důkazy o skutečném oživení objeví nejdřív ve Spojených státech, je velmi pravděpodobné. To však souvisí se základy elementární logiky a v žádném případě to neznamená, že jednotlivá čísla z USA automaticky implikují cokoliv pozitivního pro vývoj ve střední Evropě.
Důvody pozitivního vývoje Krize měla své zřejmé příčiny či minimálně dnes již téměř nesporné spouštěcí mechanismy. Při hodnocení zpráv ze zámoří - ale i těch od nás - právě na toto nesmíme zapomínat.
Nositelé nejrůznějších - většinou „prestižních“ - ekonomických ocenění nás mohou tisíckrát přesvědčovat, že je třeba hospodářství nadále a dokonce ještě razantněji stimulovat i prostřednictvím nekrytých zdrojů, ať jde o oblast měnové či rozpočtové politiky.
Ale ani ve všeobecném přikyvování bychom neměli pouštět ze zřetele, že cestu k dnešku dláždila uměle vybuzená spotřebitelská i veřejná poptávka s narůstající mírou zadlužení na všech frontách.
Nejen v USA se dnes v souvislosti s protikrizovými opatřeními reálně děje hlavně to, že absentující chuť se nadále zadlužovat na straně spotřebitelů nahrazují rekordní dluhy generované veřejnými rozpočty. Jestliže jsou tyto výdaje ve stále větší míře financovány deficitně (u nás se předpokládá deficit ve výši čtyř procent HDP, v USA to bude zřejmě dokonce dvouciferné číslo) a jestliže se část těchto výdajů - zjednodušeně řečeno - i přímo a některé dokonce jen s malým zpožděním započítávají do výsledných čísel o HDP, pak by bylo skutečně s podivem, aby tento údaj nevykazoval pozitivní vývoj.
Pokud jde o monetární politiku, pak uměle levné peníze, výsledek dobrodružných hrátek z poslední dekády, jsou dnes dokonce nejlevnější v historii, a to přesto, že ohledně možných následků takové politiky existuje bezpočet varovných případů z minulosti. Na rovině měnových opatření jde zatím v zásadě jen o to, jak technicky a mediálně pokrýt přesun nevídaných sum na účty největších bank personálně dlouhodobě propojených s nejvyššími patry politiky. Zejména americké bankovní domy fungují jako zaměstnavatel, jehož přístup k jeho katastrofálně chybujícím zaměstnancům nemá obdoby.
Za největší riziko je pokládána deflační spirála, údajně sama o sobě dusící produkční stránku ekonomiky. Zapomíná se, že jde o přirozený důsledek excesivní poptávky minulých let a o bolestnou formu hledání rovnováhy, která je však v zásadě zdravá a hlavně nevyhnutelná. Stejně jako ve 30. letech spočívají přijímaná opatření v proinflační politice -s tím rozdílem, že tehdy se tak dělo otevřeně a přiznávaně. Morálně odpudivá, ale technicky použitelná by taková politika mohla být v situaci, kdyby kumulované zadlužení v ekonomice dosahovalo řádově nižších hodnot (jako tomu bylo například ve zmiňovaných 30. letech). Již ze střednědobé perspektivy tak klidně můžeme tleskat rozjezdu scénáře s velmi pochmurnou budoucností. Co mít na paměti Bez skutečně zásadní reformy monetární i fiskální politiky tak zatím jen přidržujeme pokličku nad bublajícími reálnými příčinami dnešního stavu a je fakticky jedno, zda hovoříme o USA či ČR. Po deflační epizodě nás tak bez změny trendu čeká mnohem delší období s inflací, která bude s železnou pravidelností ukrajovat svůj díl z našich příjmů (a tak sanovat dlouhodobě kumulované deficity). Aby inflace neohrozila samotné základy sociální stability, vyžádá si obrovské prostředky v podobě vynuceného ekonomického útlumu jako důsledku měnové a fiskální restrikce. To znamená vysokou a velmi pozvolna klesající nezaměstnanost. Tohle vše mějme na paměti, až se budeme pod vlivem některých zveřejňovaných dat těšit z prostého návratu do posledního předkrizového roku.
***
Neměli bychom pouštět ze zřetele, že cestu k dnešku dláždila uměle vybuzená spotřebitelská i veřejná poptávka s narůstající mírou zadlužení na všech frontách
O autorovi| Ladislav Tajovský, e-mail: hyvrys@post.cz pedagog VŠE v Praze
