U Štefana Füleho není v dané situaci důležité, jestli byl komunista, ale že je kariérista
Kam jsme to dopracovali? Dvacet let po listopadu 1989 posíláme do Evropské komise člena normalizační KSČ Štefana Füleho. Takové vzdychání včera zaplavilo diskuse na českých internetových serverech. Tentokrát ale podstata příběhu nespočívá v neschopnosti české společnosti vypořádat se s dědictvím komunismu, nýbrž v odhalení hodnotového žebříku stávajících českých elit. A ten je po těch dvaceti letech svobody skutečně na pováženou.
I am very opportunistic Žádná celonárodní poptávka, jíž by byl automaticky nasáklý i vybraný kandidát – třeba zápas za liberalizaci služeb, boj za seškrtání přebujelého acquis communautaire, nebo naopak snaha o Evropu ekologičtější a sociálnější – tu neexistuje. Teď právě chybí i parlamentní koalice schopná takové zadání zformulovat. Pak je ale logičtější poslat do Bruselu místo výrazného kandidáta nádobu, kterou tam lze naplnit libovolným obsahem.
Místopředseda vlády Füle jako kdyby do Evropské komise směřoval celým svým životem. Füleho charakterizuje vysoká míra loajality k panujícím režimům a institucím, pro něž zrovna pracuje. Počátkem osmdesátých let, v nejhnusnější fázi normalizace, mu připadalo rozumné vystudovat MGIMO, sovětskou diplomatickou přípravku, ačkoliv od studentů ze satelitních států se automaticky očekávalo, že budou zahraniční politiku svých vlád uvádět do souladu s linií Moskvy. Když však Füle před pár lety zastupoval Českou republiku v Severoatlantické alianci, přejal i tam jakéhosi kolektivního ducha instituce, v níž měl původně prosazovat představy svých patronů. Na chodbách hlavního sídla NATO se nakazil virem atlanticismu a při jednáních s Američany o protiraketové obraně pracoval na umístění radaru v Brdech tak usilovně, až se „jeho“ ČSSD nestačila divit.
Bez velkých obtíží bude teď Füle moci splynout i s prostředím Evropské komise. Exkomunisté se v Bruselu nemusejí obávat, že by se tam na ně proto pohlíželo jako na prašivce. Zatímco u západoevropských politiků je komunistická nebo trockistická puberta půvabná, u exkomunistů z Východu nikoho nezajímá. Důležitá je loajalita.
Málo se ví, kolik specialistů na Evropskou unii v řadách české diplomacie a přidružené publicistiky bylo v osmdesátých letech v KSČ a ve státních službách: kromě Füleho například Pavel Telička, Jan Kohout, Petr Kubernát, Libor Sečka, Karel Ježek nebo Karel Barták. Kariérista se vyznačuje tím, že stoupá po žebříku nahoru. Takoví lidé vystoupají až k poslední příčce a je jim vcelku jedno, kde ta příčka je. Jen se musí počítat s tím, že jsou zvyklí osobní prospěch zaměňovat za to, co je dobré pro zemi, kterou reprezentují.
Vzpírá se naopak zdravému rozumu, jak může za daných okolností práci v komisi brát za vrchol kariéry tvůrčí povaha – třeba taková, jaká se vyklubala z Jana Fischera. Jak to, že vůbec připustil spekulace o přestupu do komise guvernér Tůma, prototyp úspěšného člověka v plné síle? Co by v Bruselu dělal Alexandr Vondra (48), to už po třech letech v ODS má splněno všechno, co chtěl z jejího nitra dosáhnout v domácí a zahraniční politice? U Jiřího Paroubka (57), který při politických jednání proslul větou „A co z toho budu mít já?“, pomyšlení na zadní kolečka tak nějak nepřekvapí, čím ale představa práce pod Barrosem oslovila Mirka Topolánka (53)? Vždyť ten člověk bude už za čtvrt roku přesvědčovat voliče, že má dost síly a chuť řešit jejich potíže.
Tahle politika je pro starý Několik posledních týdnů jsme mohli sledovat boj prezidenta proti Lisabonské smlouvě. Je věcí politického názoru, co si kdo o Klausově odboji myslí. Nicméně to byla bitva o pravidla hry, která se ustavují na neomezenou dobu, možná na desítky let – zatímco leitmotivem jeho odpůrců byla obava, že by na republiku za trest nemuselo vyjít dobré místo v komisi – tedy existenční zaopatření pro jednoho člověka na čtyři roky.
Že se u nás funkce eurokomisaře považuje za luxusní politický důchod, o tom nepochybuje asi nikdo, kdo aspoň zběžně sledoval veřejnou výseč příslušné debaty. Země, pro kterou je losování o pobyt v politických lázních událostí sezony, je zemí veřejných elit s přízemními aspiracemi.
Šance pro starého konformistu přišla ve chvíli, kdy už vyjednavači velkých stran nebyli schopni „zobchodovat“ jedno zaopatření za jiné. Dramaticky se nám potvrdilo, jak jsou české politické elity po těch dvaceti letech vylouhované.
***
Funkce eurokomisaře se u nás považuje za luxusní politický důchod. Země, pro kterou je losování o pobyt v politických lázních událostí sezony, je zemí veřejných elit s přízemními aspiracemi.
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
